Moje další cesty Evropou

Před časem jsem se tu rozepsala o svých výletech na Slovensko a do Itálie. Dneska se zmíním o Bulharsku, Německu, Řecku a Turecku. Možná namítnete, že Turecko přece není Evropa, zvláště když jsem trávila dovolenou v letovisku v jeho asijské části. Ale vzhledem k tomu, že chtějí do unie, Turky klidně k té Evropě přidám. Navíc jsem jinde v Asii nebyla, a tak samostatný článek o toulkách Asií nenapíši.

Nejprve se ale vrátím do Itálie. O příhodu s kufrem vás totiž obrat nemohu. Zavazadla k cestování patří a pravá dáma toho potřebuje na měsíční pobyt v cizině opravdu hodně. Já jsem skromná, takže jsem si vše sbalila do malého, odřeného kuférku, který pamatoval všechny mé pionýrské tábory, cesty k babičce a kdoví co ještě. Po nabalení mě ale nepříjemně překvapila hmotnost tohoto malého zavazadla. Kámen úrazu spočíval v tom, že na přestup v Boloni jsem měla jen hodinu, a i když autobusové a vlakové nádraží jsou v tomto městě blízko u sebe, takové zavazadlo bez koleček se pěkně pronese. Proto jsem vymyslela rafinovaný plán. Italové jsou přece galantní a krásné slečně nic neodmítnou.

Jednoduše se zeptám nějakého mladého svalovce na cestu a pak už jen počkám, až mi odnos zavazadla sám nabídne. Dopadla jsem tak, že jsem se ptala šestkrát a kufr si stejně musela donést sama. Taková celonoční cesta autobusem holce na kráse nepřidá a s odřeným kufrem mě patrně považovali za běženku z bývalé Jugoslávie. Supící a s rukou vytahanou až k zemi jsem vlak stihla, ale na italské nezdvořáky jsem ještě dlouho v kupéčku polohlasně nadávala.

Cestou zpět jsem už měla času habaděj, takže jsem už další rozhovory s místními mladíky nezapřádala a raději jsem si kufr vždy o kousek poponesla a pak se na něj posadila a opalovala se. Při jednom takovém zastavení se ke mně sklonila bezzubá paní v šedivém šátku se slovy: "Što ty tu děvočka seděla?" (Jazykově vybavenější prominou, asi jsem to zkomolila, ale smysl byl a je jasný.)

Jestli mě chtěla jen politovat, nebo mi nabídnout práci v nějakém zdejším veřejném domě netuším. Podobně jako jsem raději nepátrala po motivech podivného člověka před nádražím, který se mě ptal, jestli jsem Albánka. Pomoc se nakonec objevila nečekaně v podobě hlídače z nádraží Rafaela. Nejen, že mi kufr odnesl posledních 50 metrů, a pomohl mi jej naložit do autobusu, ale taky si se mnou asi hodinu lámanou angličtinou povídal.

Každopádně jsem se po těchto příhodách zařekla, že bez koleček už nikam nejedu. A za rok do Bulharska jsem už odjížděla s novým vínově červeným kufrem na kolečkách. Nákupem nového zavazadla se ovšem moje cesty staly mnohem méně zábavné.  Cesta autobusem bulharské společnosti byla dobrodružná díky zpožděním a čekání na hranicích. Jinak se ničím pozoruhodným nevyznačovala. Rovněž cesta bulharským vlakem ve mně nezanechala výraznější dojmy. Autobusové linky MHD v Sofii musím pochválit. Vozy sice nejsou nejnovější, ale jezdí načas a skoro všude. Pokud zainvestujete pár leva za plán města, získáte dokonalý přehled o linkách, pokud vám ovšem potměšilá trafikantka, jako mně, neprodá starou mapu s již neplatnými linkami. Zajímavostí jsou lístky "adin talon". Je to pás pěti jízdenek, které jsou prodávané se slevou. Tyto jsou určeny jen pro jednu osobu. Musíte tedy  s sebou mít nejen jízdenku, kterou jste si právě cvakli, ale i všechny jízdenky označené vyšším číslem. Pokud si omylem začnete značit jízdenky od čísla 5, tak se nic neděje, pokud si toho ovšem včas všimnete a použitou jídenku nevyhodíte. V opačném případě asi budete mít revizorovi co vysvětlovat. Příjemné jsou i poměrně levné taxi. Tak levné, že jsme si cestu taxíkem mohli dovolit i my, čeští studenti.

Místní studenti nám doporučili spolehlivou taxi společnost a opravdu se nás nikdo nesnažil "natáhnout". Ze zajímavých dopravních prostředků musím zmínit žebřiňák s gumovými koly tažený oslíkem, který se zničehonic objevil mezi vozidly na rušné sofijské křižovatce. Místní studenti nám vysvětlili, že tato vozidla zde používají příslušníci romské komunity při cestách za hledáním druhotných surovin. Nápadná byla také letadla přelétající tak nízko nad budovami centra, že bylo skoro možno je chytit za ocas. Bohužel fotku s obrovským letadlem a nějakou sofijskou památkou se mi udělat nepodařilo, protože letadla rychle a zbaběle prchala ze záběru. Cestu zpět domů mi zpestřil můj soused. Hned na první hranici zamířil do bezcelního obchodu a donesl si láhev pálenky.

Asi jsem si měla dát s ním, jak mi nabízel. To jsem bohužel tenkrát neudělala a tak tento pán vypil postupně celou láhev sám a začal být poněkud dotěrný. Jak se jeho pohyby postupně stávaly méně a méně koordinované, slízla jsem od něj dokonce pěknou pecku do obličeje, naštěstí to odnesly jen mírně pokřivené brýle. Po tomto incidentu si se mnou jeden hodný spolucestující vyměnil místo. Nicméně opilec přešel z dotěrnosti k agresivitě, takže byl nakonec řidičem a několika spolucestujícími zpacifikován a vysazen někde uprostřed Slovinska. Zbytek cesty už probíhal klidně a já měla prázdné sedadlo pro baťůžek.  Tak to by byly asi všechny dopravní zážitky z Bulharska. Koukám, že na Turecko asi nakonec nedojde, tak dlouhý článek by nikoho nebavil. Aspoň mám o čem psát příště. Tak se do té doby mějte pěkně. Já jdu zalévat jahodníky.