Když jsem kývla na česko - maďarsko - rakousko- slovenské cestování se syny, netušila jsem, že si tak trochu „naběhnu“. Nechápu, co mě vede, že se vždycky nechám „překecat“. Ale vím to přesně, někde uvnitř mé poklidné duše „dříme“ skrytý dobrodruh a touha po neznámu. Jen nesmím tuto součást mé duše příliš odhalovat, seč by mě to mohlo stát klid a na výlety bych pak vyrážela několikrát do roka.
Vše začalo synovým sdělením: „Mami, abys měla o čem přemýšlet, koupil jsem letenky z Prahy do Budapešti, aby sis náš společný prodloužený víkend pořádně užila.“ Přitom ví, že mě létání děsí, naposledy jsem letěla na Island a dodnes z tohoto letu mám noční „můry“. Do Prahy jsem se vydala vlakem. V Ostravě na hlavním nádraží bylo ohlášeno zpoždění, nejdříve 10 minut, pak 20 minut, až nakonec paní v ajznboňácké uniformě zavela: „Vážení, přesouváme se tramvají č.8 do Svinova. Držte se ve skupině, rychlík na nás počká.“
Hned na schodech zakopla postarší cestující o kufr a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Paní jsme zvedli, oprášili a pomohli jsme jí se zavazadly, hurá na tramvaj. Jako na potvoru, než si někteří cestující stihli cvaknout kreditku nebo Odisku, z hlubin vozidla se vynořili 3 pořízci s plackami kontrolorů. Jen stěží jsme uhádali fakt, že máme jízdenku, ovšem ne na MHD, ale na vlak. Ze svinovských mostů jsme překlusali na svinovské nádraží. Vlak nabral zpoždění 50 minut, údajně kvůli „mimořádce“ na trati. Snažili se, protože by po 60 minutách zpoždění museli vracet část jízdného.
Mě čekala další osobní mimořádka, a to přesun na metro, kterým jsem sama nikdy nejela. „Přicucla“ jsem se k nějaké paní, která jela mým směrem a dorazila celá a zdravá za synem. Po noclehu u něj doma jsme se vydali na letiště. Rozhodla jsem se svůj strach obelhat štamprlí Becherovky, léčiva jsem raději vynechala. Přežila jsem, ostatně jinak bych asi nepsala tyto řádky. S mladším synem jsem navštívila dvoje termální lázně, a to byl balzám na mou duši i tělo. Bohužel, v těch městských a největších - Széchenyiho lázních, přišel syn o super „křusky“ vytisknuté na 3D tiskárně. Nádherné, pevné, jednolité v moderním designu, bratru za 1500 Kč. Ten, kdo je vzal, musel vědět, že jde o unikátní kousek. Znalec je musel „stopit“, když šel domů, protože dobře věděl, že je majitel bude hledat... No, nenašly se... Druhé termály – Rudas, se 450letou historií, byly přímo u Dunaje a z terasy, kde byl jeden z bazénů, se dala pozorovat řeka, lodě i město. Voda ve všech lázních se zchlazuje na 30-45 st. A můžete si najít takový bazén, který vám nejvíce „sedí“. Parádní relax i výhled na město, zhojil i tu ztrátu z 3 Déčka!
Nevšedním zážitkem byla návštěva a následná konzumace v „michelinské“ restauraci Bor Konyha Winekitchen. Název jsem si předtím spojovala spíše s pneumatikami, ale poučena dětmi i médii jsem tušila, že zažiji něco nevídaného. Již předtím jsem si všimla, že v restauracích většinou obsluhují pouze muži. Objednaná jídla byla opravdu v „umělecké úpravě“, lahodila nejen žaludku, ale také oku. K tomu dobré vínečko a gastronomický zážitek je na světě... V Maďarsku se ovšem připravte, že k ceně objednávek automaticky přičítají „dýško“ a to od 10-15 %. A to i ty menší a málo známé podniky. Doprava po městě je snadná pro ty, co si na mobilu navolí cestu, placení jízdného apod. Pro nás starší tento technický zázrak moc není, takže doprovod syna byl pro mou osobu více méně nutný.
V hlavním
městě se k nám přidal i druhý syn. Společně jsme navštívili
třetí termály nedaleko městečka Rajka - Mosonmagyaróvár. Tyto menší, komorní lázně, se mi zamlouvaly nejvíce. Dokonce
mi umožnily získat základ pro letní „sbírání bronzu“. A
světe div se, nejvíce hostů z Česka a Slovenska. Nedaleko Rajky
se nachází Trojmezí, kde se stýká Rakousko, Slovensko
a Maďarsko a odtud je jen pár kilometrů k rakouskému
Neziderskému jezeru. Ani nebylo potřeba přivírat oči,
cítila jsem se jako u moře. Nádherný západ slunce a poklidná
atmosféra mě zcela „pohltily“. Určitě se sem zase brzo
vrátím. Se syny jsem si pobyt užila, probrali jsme nejrůznější
témata, našli i některá řešení.
I mimo sezónu dovolených si lze užít nevšední setkání s nejbližšími. Je to zcela jiné než „obrážet“ rodinné srazy a oslavy. Tam není moc prostoru na intimnější rozhovory. Když my - mámy vystoupíme ze své „komfortní zóny“ a jsme spíše než maminy - přítelkyně, lépe se vžijeme do trampot i radostí o generaci mladších potomků. S nadhledem jsme pak schopny poradit i v těch nejzapeklitějších situacích. Bez negativních emocí, mentorování, porovnávání a vnucování zaběhlých rituálů. Sláva těmto netradičním výletům, díky nim omládneme, odpočineme si, upevníme rodinná pouta. A také si nezapomeneme „hrát“, smát se a dovádět. Protože i když nás postihne nějaká kalamita či ztráta, prožijeme a vyhodnotíme ji s nadhledem i kouskem černého humoru.
Různé akce podnikám také s dcerou a vnučkou. Je to obdobné. To když nastane čas probrat život z té naší „babské stránky“, kout malé, ale výživné „pikle“, smát se, zpívat, tančit, vymýšlet si ,,vařit“ čarodějné lektvary .apod. To stejné radím i ostatním mamkám, nechte se občas „vnést“ dětmi do jejich světů, i když jde jen o krátkou návštěvu, pookřejete, naberete mladistvý elán a sílu prát se i s těmi událostmi, které vám třeba už řadu měsíců nedaly spát...
ChytráŽena.cz