Na internetu na slevovém portálu jsem zakoupila welness víkend v jednom městečku Lipová – Lázně. Protože to není od nás velká dálka, tak jsem měla na balení čas až v pátek ráno. Cesta byla příjemná, nebyl velký provoz, i když manžel brblal, že je to samá zatáčka a špatně se jede.
Když jsme se na hotelu ubytovali, tak jsme se rozhodli, že je ještě hezky a máme spoustu času do večeře, půjdeme se projít. Městečko se víceméně rozkládá podél silnice. Domky, domečky, zahrádky a najednou jako domeček z pohádky… Okamžitě to upoutalo můj zrak. Domek barevně zářil a vystupoval z té šedi okolních domků. Krásně upravená zahrádka a před domkem pracoval starší muž. Na chvíli jsme se zastavili, abych si pořádně prohlédla kytičky, skalničky, studnu a na domku větší obraz vlakové lokomotivy.
„Aha, tady bydlí určitě někdo, kdo dřív pracoval na dráze,“ šeptne mi do ucha. Pán domu si nás nevšímal a připravoval kousek půdy pro novou skalničku. „Dobrý den,“ pozdravila jsem a pán shrbený nad kopáním se napřímil a usmál se na mě svýma upřímnýma očima. Pod nosem se mu pyšnil šedivý knírek a pusa roztažená do širokého úsměvu. „Dobrý den,“ odpovídá mi. „Promiňte, ale já vás musím pochválit, jak to tady máte krásně upravený, je to jak domeček z pohádky. Studna, skalničky, kytičky, vůbec to prostředí, vy tady vynikáte mezi těmi šedivými domy.“ Opětuji pánovi úsměv. „No jo, to hlavně manželka, snažíme se. Taky mi kamarádi říkají, že už umřu, proč pořád dělám,“ odpoví mi nářečím, které jsem přirovnala k polštině. „A studna, ta je opravdová. Jinak to všechno vymýšlí manželka, a já pracuju.“ Srdečně se zasměje. „Je to moc hezký a ten plot jste taky dělal vy?“ ukazuje prstem na plot můj manžel. „Ne, ten jsem koupil, dřív tu byl dřevěný, vidíte, tam je ještě zbývající část, ale nahrazujeme to tímto železným, to jsme koupili, ale brána, ta je ještě po Němcích. Byla tam taková ozdoba, ale ta už zrezivěla a odpadla, tak jsem to trošku zrekonstruoval.“ Pohladí bránu rukou, odložil lopatu a opřel se o železný plot. „Víte, ten domek je postavený z vagonu.“ „Cože? Z vagonu?“ nestačím se divit. „Jo, jo, z vagonu, z rekreačního vagonu, já jsem dělal u dráhy, tak jsem si potom ten vagon odkoupil, nechal přivézt na podvalníku a pět jeřábů ho pokládalo na můj pozemek. To byla spousta starostí. Víte co, pojďte dál, pojďte se podívat,“ zve nás pan dál na prohlídku zahrádky i domku, který je vytvořený z vagonu. Přivítala nás i jeho manželka, velice příjemní lidé. Aniž by nás znali, nevěděli vůbec, co jsme zač, chovali se k nám velmi přátelsky. Přivítali nás slivovicí a k zakousnutí jsme dostali i hrušky z jejich zahrádky. Začali nám vyprávět, jak měli obrovské starosti udělat z vagonu domeček. Museli zbourat ten starý vetchý domek, obrovské díry zasypávat hlínou, srovnávat povrch. Bývalý režim ani současný režim nesouhlasil s tímto stavěním domku, mají papírové desky, kde je spousta dokladů, výměnná korespondence, stížnosti, prosby.
Nakonec vše se nějak srovnalo, a manželé Gondekovi mohli začít budovat. „Víte, musel jsem vagon obestavět cihlami. Jen jsme přistavěli tady tu malou chodbičku a vzadu ten pokojíček pro naše mladé, když přijedou. Ale vnitřek jsem si sám dělal. Pojďte se podívat, pojďte dál, ani se nezouvejte, je sucho.“ Zve nás dovnitř sedmdesátiletý pan Gondek. Jdeme po chodníčku, který lemují nárazníky z vagonu a na nich umístěné květináče s barevnými květinami. Stoupáme po několika schůdkách do domku. Malá útulná chodbička, trošku nábytku, křeslo. „Tak tohle bylo přistavěný, no běžte dál, nebojte se,“ pobízí nás. Zdráhavě vcházíme dovnitř, co dřív byl vagon. Míjíme malý kotel na dřevo, s kterým vytápí celý domek. Nalevo sprchový kout a automatická pračka. „Tady dolů, to je ložnička,“ zve nás i do své ložnice. Nad postelemi zeď zdobí starodávné originály dýk a i nějaké repliky. „Jste sběratel?“ ptám se zvědavě a rozhlížím se po ložnici. „No tak trochu,“ usmívá se pán. Ale když postupuje dál do místností, všude vnímám historii. „Tenhle kus nábytku je z fary, víte, a ty hodinky už sbírám dlouho,“ ukazuje nám na naší „prohlídce“. Pohladím si ten vzácný kousek nábytku a prohlížím sbírky, nejen hodinek. Dalšímu pokoji, snad ho nazveme obýváčkem, vévodí sedací souprava přikrytá umělou kožešinou a doplňky včetně skříněk jsou napodobeniny nebo originály starožitností.
Zvedám hlavu, abych se podívala i na osvětlení. „Jo díváte se na strop. No to jsem dělal taky sám, sám jsem si to obkládal. Ale tak, snažím se.“ Byla jsem jak v němém úžasu, co ten pan všechno umí. Když jsme vyšli z domku, přivítala nás manželka pana Gondeka, která měla zrovna návštěvu, svou kamarádku. Zavedla nás do svého „letního bytečku“. Venku byla postavena nebo z bývalé kůlny udělaná velká místnost. Tedy dvě místnosti. „Toto je moje království, víte, já tady zavařuji a dělám si tu binec. A toto je moje kamarádka, nalily jsme si trošku vína,“ a srdečně se rozesmála. Opět moje uši zareagovaly na to nářečí. Možná jsem se nějak zatvářila, já nevím. „Já pocházím od Opavska, víte. Tak mluvím, jak mi zobák narostl.“ „Jo jasně, v pohodě, já jsem myslela, že jste Polka.“ „Je to u polských hranic, tak to tak mluvíme.“ A rozpovídala se o problémech, co měli se svým „vagonovým domkem“, těch starostí, psaní a proseb, kolik slz prolila. Bylo to dlouhé povídání a bylo nám s těmito staršími lidmi velice příjemně. Ačkoliv nás neznali, nevěděli, kdo jsme a co chceme, vřele nás uvítali mezi sebe a nechali nás šmejdit po jejich domku, a to v této dnešní době není zcela běžné. Ale u lidí z Moravy je to asi normální. „Víte co, milí zlatí, příští rok klidně přijeďte k nám, my vás ubytujeme zdarma a vy si můžete ťapkat po Jeseníkách, jak se vám zlíbí.“ A hned vytáhla tužku a papír a nadiktovala mi adresu. Byla jsem nadšená nejen z prohlídky a šikovnosti tohoto pána, ale i přívětivostí, kterou oplývali. Pří loučení jsem se ještě rozhlédla kolem dokola a vidím, že každý kousek půdy, každý kout je upravený, všude skalky, kytky a různé ozdoby a atrapy. Velmi působivé.
Ještě tu noc jsem v posteli nemohla usnout, stále jsem si vybavovala setkání s úžasnými lidmi a pohádkového „vagonového domečku“.
ChytráŽena.cz