Zápisky z letošní dovolené 1

Letošní dovolenou jsme se rozhodli strávit v jižních Čechách, přesněji řečeno na Písecku. Moje kamarádka se vdala a odstěhovala se mi z Ostravy právě až do jižních Čech.

Když se pořádně zabydleli, opravili domek, který koupili, zvala nás každý rok, abychom se přijeli podívat a strávili u ní dovolenou. Letos jsme konečně pozvání přijali. Když se začal blížit termín naší dovolené, začala jsem se těšit a seděla denně na internetu a plánovala, co v okolí za ten týden navštívíme. Měla jsem letos ulehčenou práci, nemusela jsem dlouho do noci vyhledávat vhodné ubytování, to už bylo zařízeno. A tak jsem s mapou před sebou, zapnutým internetem a pomocí otevřeného knižního průvodce prozkoumávala terén a plánovala, kam bychom mohli zajít, aby to bavilo nás dospělé i děti.

Manžel občas nahlédl do mých poznámek a komentoval je občas docela otráveně jako např.: „Do zoo nejdu. Na Hlubokou to je moc daleko...“ apod. Další předdovolenková hádka spočívala v tom, že já se bojím jezdit po dálnicích a moje kamarádka manžela nahlodala, že nejrychlejší cesta k nim vede právě po dálnici, hezky z Ostravy do Brna, pak nahoru směrem na Prahu až do Humpolce nebo já už nevím, kde... No, já zásadně nesouhlasila. A navíc! Cesta je dlouhá. S dětmi je třeba dělat přestávky a já většinou už cestou tam vyhledám nějaký hezký turistický bod. Kdo myslíte, že vyhrál? Já! Samozřejmě. Jeli jsme pěkně po mnou vymyšlené trase a první velkou zastávku jsme udělali na okraji Žďárských vrchů, u města Hlinska ve skanzenu VESELÝ KOPEC. Všimla jsem si, že tady na Chytré Ženě již bylo o něm napsáno hodně, a tak jen připomenu, že je to soubor krásných starých domečků, roubených chaloupek, pěkného mlýna. Jsou to domky přestěhované do skanzenu z různých koutů Vysočiny. V průběhu prohlídky si můžete prohlédnout nejen vnitřní vybavení domků, které krásně charakterizuje, jak naši předkové žili, ale také vidíte řemeslníky, jak umně dovedou své řemeslo. My jsme sledovali při práci mistra kováře a veselého pana dráteníka. Po prohlídce jsme opět nasedli do vyhřátého auta a pokračovali směrem na jih.

V podvečer jsme konečně dojeli do obce BERNARTICE, které Vám na první pohled připomínají obydlenou křižovatku. Ano, Bernartice jsou obec, přes kterou vedou všechny cesty, všemi směry – do Písku, do Tábora, do Českých Budějovic, do Milevska. Kamarádka tvrdí, že jí říkají vesnička středisková, právě proto, že se tam sbíhají všechny trasy. Bernartice jsou obklopeny ze všech stran poli a lesy. Na kopečku obci dominuje kostel sv. Martina ze 14. století. Obec není nijak velká, ale má všechno, co její občané k životu potřebují – školu, školku, obecní úřad, zdravotní středisko, spoustu obchodů a samozřejmě hospůdek k posezení. Samotná obec je velmi stará. První zmínka se objevila již v roce 1251. Naše kamarádka nezapřela svého tatínka, učitele dějepisu, a povyprávěla nám spoustu dalších informací o historii. Také to, že v roce 1942 čekal Bernartice stejný osud jako Lidice. Obec naštěstí přežila, i když s velkými ztrátami na životech.

Hned večer při skleničce vína jsem s Janou procházela svůj připravený seznam výletních cílů. Jana nám slíbila, že ve středu si vezme dovolenou a zajedeme do Tábora, kde nás její přítel provede nejen po městě, ale také nás zavede do nové zoologické zahrady. Byla neděle večer a byl čas naplánovat pondělní den. Přišla moje chvíle. V pondělí jsou přece zavřeny všechny muzea i zámky, ale zoologické zahrady jsou otevřené. Přes veškeré manželovy protesty jsme v pondělí ráno vyrazili do Hluboké nad Vltavou. Již cesta z Bernartic přes Týn nad Vltavou směr České Budějovice stála za to. U hlavní silnice totiž stojí Temelín. To samozřejmě manžela, člověka, kterého všechny ty tepelné zdroje, energie, ekologie apod. moc zajímají, nenechalo chladným, takže jsem chvílemi kontrolovala, jestli opravdu kouká na cestu. Na jeho popud jsem musela vystrčit z okýnka ruce a fotila jsem a fotila a fotila. Mám pocit, že právě nejvíc fotek máme z Temelína. Chvíli jsem se bála, že odbočí z plánované cesty a zajedeme tam. Což o to, mě by to také zajímalo, ale co chudáci děti?

Dorazili jsme na parkoviště v Hluboké a vyšplhali jsme se na kopec až k zámku. Byla jsem překvapena, že zámek Hluboká má otevřeno i v pondělí. Já jsem se chtěla jen projít kolem zámku a zjistit, jaké možnosti zámek nabízí. Na nádvoří se procházely davy turistů, u pokladen stála dlouhá fronta. Po zjištění, že všechny tři trasy jsou asi 50-60minutové a po přečtení upozornění: „Rodiče, zvažte, zda Vaše děti vydrží 60minutovou prohlídku, aniž by rušily ostatní“, jsme se prošli zámeckým parkem a vylezli na zámeckou věž, odkud se nám naskytl úžasný pohled na Hlubokou a její okolí se všemi těmi úžasnými rybníky. V dálce se samozřejmě tyčil také Temelín. Když jsme sešli dolů a schovávala jsem vstupenku do svého zápisníčku, prohlásil náš Honza, který měl mých plánů právě dost: „A to se za to ještě platí, jo? Taková dřina! 240 schodů a ještě za to musím zaplatit!“ Jeho špatná nálada jej přešla až po asi dvoukilometrové procházce kolem rybníků, než jsme došli do ZOO OHRADA. Zoologická je malá, nicméně velmi hezká. A jelikož každá zoo má něco svého, tak nás okouzlily právě skotačivé vydry, které jsme ještě nikdy předtím nikde neviděli. Také posezení na břehu rybníka a krmení nenasytných kaprů je velmi hezké. Na své si přišel nakonec i náš tatínek. V rámci vstupného do zoo můžete navštívit také lovecký zámeček Ohrada, který dnes slouží jako muzeum rybářství, lesnictví a zemědělství. Večer jsme se vrátili zpět ke kamarádce sice řádně unavení a vypražení ze sluníčka, které se na nás celý den usmívalo, ale plní dojmů a krásných zážitků. Jana nám celý závěr dne ještě zpříjemnila připraveným posezením na zahradě a výbornou grilovanou klobásou. A tak naše dovolená začala velmi slibně a už jsme se těšili na další dny.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10