Cesty do spřátelených zemí před r.1989

Třeba zájezd na Zakarpatskou Ukrajinu /rok už si nevzpomenu/ byl docela zajímavý. Ze Slovenska, kde jsme nocovali v Michalovcích, jsme bohatě zásobeni trvanlivými salámy, sýry, a dokonce i ovocem přejížděli hranice zrovna  8. března - na MDŽ. V tehdejším SSSR se Mezinárodní den žen slavil mohutně, i obchody byly zavřené. Podezřívali jsme celníky, že si chtěli obohatit sváteční stůl, protože prý kvůli přísné karanténě nám všechny potraviny jednoduše zabavili. Pamatuji, že tehdy v březnu bylo plno sněhu  - vysvětlím: takové to bílé, co je vidět na Ladových pohlednicích  zimy nebo Vánoc - měla jsem na sobě nový slušivý dubeňáček s kožešinovým lemováním, u zapínání na zlacené přezky a s taky lemovanou kapucí /výroba - Jugoslávie/ a že  milí Ukrajinci za mnou chodili a hrozně chtěli kožíšek koupit. Že bych si tam těžko pořídila něco jiného coby svrchní oblečení, je vůbec nezajímalo.

Užhorod s naší prvorepublikovou architekturou ve mně probudil trošku nostalgie, můj dědeček až  sem jezdil jako vlakvedoucí, když nám Podkarpatská Rus patřila.

Slušně se dařily i cesty do Maďarska, prohlídky krásné Budapešti. Praktické nákupy rakouského textilu ze sekáčových hrabacích beden za pár forintů udělaly radost dospívající dceři, měla unikátní halenku, svetřík a tričko, pro nás nedostupné a nevídané,  já jsem zase obohatila domácí výbavu o nerez obracečku anglické výroby, která stále slouží. V NDR jsme měli možnost při návštěvě Drážďan zhlédnout nejen obnovené části nálety zničeného města, ale i nádheru sbírek drahocenných unikátů a krásných obrazů ve Zwingeru, tam jsme si zakoupili reprodukce těch nejznámějších.

Jinak s nákupy to bylo těžší, nesmělo se převážet tehdy žádané dětské oblečení, taky znalosti němčiny měli účastníci zájezdu /promiňte, pane Vieweghu/ dost bídné, případně  žádné. Převezla jsem nějaké modelové vláčky s vagónky pro malého syna.

Třikrát se mně poštěstilo navštívit Sovětský svaz, to mám dojmů na knihu, snad někdy. Nejzdařilejší byl letecký týdenní do Leningradu, výhra v nějaké soutěži v lednu r. 1971. Hodně jsem viděla, bydlení a stravování bez chyby. Z  hotelu na břehu Něvy byl výhled na zakotvený křižník Aurora. Vedle našeho stolu v restauraci, kde se naše československá skupinka stravovala, měli místa  Švédové. Byli hluční, sebevědomí, i menu měli odlišné.  Ale i tak - v zimě mít doma ředkvičkový salát, ryby a delikatesy by byl zázrak, tak jsme byli plně spokojeni s tím, co nám předkládali. Navíc coby bonus jsem zažila i nečekaný tranzit, protože po nastoupení do letadla nazpět do vlasti kvůli počasí, silné námraze, nás převezli na druhý konec Leningradu do zbrusu nového hotelu vybudovaného finskými stavaři, tam jsme asi všichni úplně poprvé uviděli kus západního světa. Po přepychovém noclehu jsme se ocitli zase na letišti a zdárně odletěli domů.

Jestliže se vám můj příspěvek bude líbit, přidám novější zážitky z cest, třeba ze Švýcarska 2005. Teď už mně nezbývá nic jiného, než cestovat ve vzpomínkách.

Prababka - čtenářka
ChytráŽena.cz