Slovo, dá se říci až archaické, obsah stále aktuální.  Také se vám, moji milí, moje milé, stává, že vás přepadne sklíčenost, trudnomyslnost, splín, životabol a nevíte vlastně proč?     
 
U nás, na Valachoch se takový stav přikládal tomu, že jste vstávali - útlocitní čtenáři a čtenářky prominou „hore řiťů...“  Svět se zdá nepřátelský, počasí mizerné, ani ranní káva nechutná, do ničeho se  nechcete ani pouštět, co tedy dál, co s tím? A navíc  třeba ještě rozbolely zuby, nebo si to namlouváte, děcka jsou nebývale rozverná, dokonce i pes či kočka se dívají nějak nevlídně.   Vystihl to pan Jiří Suchý - vzpomínáte - „život je pro mne obnošená vesta“ - ale má tam i východisko - zjeví se občas dobrý přítel, pomůže, tu radou, tu párem facek.

Tak jsem si onehdy, při dosti divné náladě, zavzpomínal na kamarády, kteří mi i přes vzdálenost let dovedou i dnes zvednout náladu.
  
Jindra, už jsem se o něm někdy zmínil - bojoval v těžkých protektorátních dobách s tuberkulózou, později, v době naší puberty mi s nevšední ochotou z fotografií mých prvních lásek překresloval portréty a ze sanatoria posílal obrázky tamního parku. Boj prohrál, zázračný penicilin přišel pro něj příliš pozdě. Bolest a obavy z neodvratného konce na sobě nedával znát.  

Viktor, kumpán z let učňovských, vynikající fotbalista, bral mne, absolutního sportovního antitalenta, pod ochranná křídla. Mezi námi, byl na štíru s pořádkem, prostě „bordelář“. Jako protislužbu jsem mu občas vyhodil nepoužitelné ponožky, pro které byl kaceřován našimi spolubydlícími na internátě. Naše cesty se rozešly krátce po vyučení, zlanařil jej nějaký fotbalový klub na Hané, odkud pocházel.

Láďa K., z kraje zbojníka Ondráše, o tři roky starší spolužák z průmyslovky, zasvěcoval mne do praktik navazování známostí s něžnými protějšky. Na Čujkovově ulici ve vítkovické ubytovně bydlely o patro níž zdravotní sestřičky - holt, doba her a malin nezralých...  Odešel ze spolužáků nečekaně brzo. Přehnal to, údajně, s konzumací silné kávy před náročnou pracovní poradou a jeho, pro kamarády otevřené srdce, to nevydrželo. 

O celoživotním souputníkovi, své ženě, jsem psal zvlášť, kamarády z vojny jsem zmínil, bohužel jsem se s nimi dále nesešel.  Byl tu ale přítel dlouholetý, Arnold, šachista, mariášník, hráč kulečníku - ve všem mne porážel. Lákal mne na ryby, odolal jsem. Nenechám se přece ještě zahanbovat tím, že chytím méně a menší ryby, než on, že áno? Odešel do nenávratna, je to pár let, udržel si životní optimismus, přestože rok co rok odjížděl na provedení bolestivých medicínských zákroků.

A konečně Karel, mistr vrtač, měl se mnou trpělivost v době, kdy jsem měnil profesi. Dělali jsme spolu téměř deset let, byl o tu desítku mladší než já, celou tu dobu mi vykal. Vynikající automechanik, tím se živil po šichtě doma, v beskydském podhůří, byl pozdním dítětem dosti starších rodičů, o které se pečlivě staral. Byl pravým, nefalšovaným „gorolem“, přátelský, zásadový, také jeden z těch, který mne, bohužel, již „předešel“.

Měl jsem štěstí, na spoustu dobrých lidí kolem - přátel a  v letech důchodcovských početné, rozvětvené rodiny. A pak - odvolávám se zase na pana Jiřího Suchého - i mně osud nadělil „několik dobrých kamarádů“ v knihách, filmech, divadle - takže vlastně - mám já vůbec důvod míti tu protivnou  chandru? Nemám raději - paní Halina dovolí - děkovat „za každé dobré ráno“?  A jak jste na tom Vy, přítelkyně, přátelé? Také vstáváte - abych nepopudil - ne jako my, Valaši, ale slušněji - levou nohou?