Nechci se stát dospělou. A víte proč? Až příliš často mi jako dospívající dívce říkali, ber to aspoň trochu vážně. A to tedy ne! Nechci žít život, ve kterém pravidla a povinnosti převažují nad radostí. Nechci být dospělá způsobem, jaký je až příliš častý. Bez vize, beze smyslu se plahočit za splněním toho, o čem starší říkají, tak se to má, tak se to dělá, tak je to správně. Nechci po vzoru velké části společnosti naplnit svůj život realizováním se jako dobré matky a věčně se prohrabávat kupou povinností a jen zřídkakdy si najít „čas pro sebe“.

Zkrátka chci, aby „čas pro sebe“ byl celý můj život. Chci toho moc? Myslím, že ne, že každá lidská bytost má na svůj život právo a nárok. Proto sem na Zemi přeci přišla. A pokud mi někdo hodlá tvrdit, že to tak není, že život je jen zkouška, slzavé údolí, či výsledek mé předchozí viny, nechci a nebudu mu věřit. Nemohu. Můj život je můj a já ho chci žít radostně. A tak to je!

Ale jak sama sebe vyprostit z vleku myšlenek, které zná každý dospělý? Musím mít svoji vlastní vizi. Jedině tudy vede cesta. Je smutné, když se v poradně zeptám lidí, na co chtějí svůj život použít a oni se na mě dívají s překvapením, tak trochu jako na blázna. Ale co je na tom divného?

Dá se dobře žít beze smyslu, bez naděje? To jistě ne. Pak se totiž život stává snůškou nahodilostí a cest, které nikam nevedou, a naše vlastní cesta se nenávratně ztratí pod neproniknutelným nánosem. A co víc, náš vlastní život se stane majetkem jiných, majetkem těch, co vědí, jak bychom měli žít. Jistě, především našich rodičů a jejich plánů s námi, ale nejen to.

Naše životy, pokud s tím nic neuděláme, záměrují mnozí – politici, výrobci aut, praček, kosmetiky, realitní makléři, lékaři, farmaceuti, bankovní poradci, sociální pracovníci, majitelé McDonaldů, správci Facebooků a bůh ví, kdo ještě. Ti všichni vědí, jak máme žít, co máme chtít, co dělat ve volném čase, jak výhodně naložit se svými penězi, jak se starat či nestarat o své zdraví, co je pro nás nejlepší a v čem tkví naše štěstí.

Ti všichni z naší neschopnosti si vybrat svůj život velmi profitují. Pak není divu, že na tom jsme, jak na tom jsme. A já říkám, tohle nechci! Ale co s tím, jak na to? Především se musím vydat hledat svoji vlastní vizi, tedy to, na co chci svůj život vlastně použít, co chci udělat s časem, který mi tu na světě zbývá.

Ono se to ale lehko řekne, najít si smysl života, držet se ho a s lehkostí kráčet až ke hvězdám. Ale jde to vůbec? Jde a já se vám pokusím povědět jak na to. Abychom měli sílu podívat se dopředu a najít tam svůj směr, svůj vlastní prapor, za kterým chci putovat, musíme sebrat odvahu a posbírat sílu ze starých příběhů, které nás utvářejí. Naše vlastní příběhy, které leží v naší, ale i rodové historii, způsobují, že se nemůžeme pohnout z místa.

Drží nás v tom, jak je co správné dělat. Vždyť jsme to my sami, ale i naši předkové už mnohokrát zjistili. Tak jaképak copak. Ber to aspoň trochu vážně, je klíč k hledání naší vlastní síly. Když se podíváme nazpět a na celý svět, ve kterém žijeme, můžeme všechny příběhy rozdělit do dvou škatulek. Na ty, které jsou mrtvým zdrojem síly a na ty živé. A jak je poznáme? Mrtvé v nás vytvářejí tlak. Tlak v našem břiše, v naší mysli, tlak splnit si povinnosti, udělat věci správně. A pak jsou tu ty druhé, živé zdroje síly.

Když si na ně vzpomeneme, naplní nás silou a radostí, naše srdce si zavýskne a poskočí. Příběhy o radosti, lásce, podpoře a štěstí. Udělat si pořádek ve svém světě, je základním předpokladem k tomu, najít si svou cestu vpřed. Pokud máme totiž příliš mnoho síly vázané v mrtvých příbězích, nepovede se nám podívat se ani za kopec, natož pak za obzor.

Dobře, prohlédli jsme svůj život a shledali, jak na tom jsme, dost možná, a to bych rozhodně doporučila, jsme si to i sepsali. Ale co teď s tím? Je toho povětšinou taková kupa, že bychom s ní zaměstnali na plný úvazek jednoho dost dobrého psychoanalytika. Co s těmi svými zraněními budeme dělat? Nebudeme s nimi dělat nic. Pěkně jsme si je roztřídili na ty živé a mrtvé a to je vše. Šťourali jsme se v nich, brali jsme je vážně a rozebírali jsme je celý svůj předchozí život.

Nechali jsme je narůst a zabydlet se v našich příbězích tak pevně, že nám to vzalo skoro všechnu sílu. Víme o nich, ale vážně je rozhodně brát nebudeme. Stalo se, stalo a co má být? Živé v nás chce žít a být šťastné, chce dopředu, chce růst, hledá inspiraci, posun. A věřte nebo ne, život v nás se sám postará o to, aby vytáhl sílu z našich zranění. Je jen zapotřebí mu dát vědět, proč to má vlastně udělat.

Stane se to totiž jedině tehdy, když dokážeme otočit svůj vnitřní zrak vpřed, směrem k vizi. Tehdy se začnou dít věci. Hotový zázrak. Staré se začne uklízet, jen tak, samo od sebe. Náš vnitřní záměr se rozjede na plné obrátky a dá se do díla. Tak ho nechme dělat svou práci a nestůjme mu v cestě. Pracuje přeci pro nás.

Pokud se v našem srdci, v našem centru napevno usídlí vize, cesta se otevře, rozběhne se vpřed, je volná. Ale jak si takovou životní vizi najít? Ve škole se o ní neučíme, rodiče ji neznají a opravdu jen málokdo z našeho okolí nám v tom může být užitečný. Staré šamanské kultury měli a mají řadu metod, mnoho cest a návodů, jak takovou vizi získat.

Většina z nich je však brázděna strastí a odříkáním, dlouhodobými půsty, omamnými látkami, samotou. Jakoby lidská bytost mohla najít ryzí pouze přes těžké. Může to tak být, ale rozhodně nemusí. To záleží jen na nás, na naší motivaci a touze. Těžkému se dá vyhnout pouze tehdy, pokud dokážeme krok vpřed udělat dřív, než budeme životem přinuceni. Utrpení je volba, tak jako ostatně vše v našich životech. Ať už to víme nebo ne. A vybrat si život nesený vizí, nesený k tomu, aby byl život opravdu náš, abychom v něm dokázali realizovat veškeré svoje touhy, přání a potřeby, to je také naše volba.

A když říkám, že nechci dospět, mám na mysli především to, že nechci v sobě uhasit dětskou zvídavost, otevřenost srdce a mysli a dětskou touhu poznávat svět, touhu učit se. Dospělí se totiž alespoň v naší kultuře nic neučí, dospělí ví, už musí vědět. A to je smutné. Nedávno jsem poslouchala rozhovor s ajurvédským lékařem Brahmanandem Swamigalem a ten říkal to, co hluboce rezonuje s mojí duší:

„Dokonce i Bohyně moudrosti se musí neustále učit a i my lidé musíme mít upřímnou touhu po poznání, velcí vědci nejsou velcí, velcí nejsou ani ti, kteří byli vzkříšeni, ale člověk, který zná své pravé já, svou podstatu, ten je největší ze všech...“ A tam někde tam na pozadí těchto moudrých slov leží a chvěje se touhou můj záměr, moje vlastní vize. A co vaše vize? Kde ta leží? Vydejte se ji hledat. Už je čas … přeji vám hezkou cestu za štěstím!