Autor: Grayson, A, J
Nakladatelství: Moba
Datum vydání: 9 / 2018
Formát: 120 x 200 mm
Vazba: Pevná
Počet stran: 360 stran
Cena: 279 Kč
Dylan Aaronsen, prodavač v obchodě se zdravou výživou, příležitostný básník a celoživotní samotář na prahu středních let, chodí každý den během polední přestávky do stejného parku, kde si užívá okolního klidu, hledá inspiraci a baví se sledováním kolemjdoucích. Všimne si zde také malého osamělého chlapce, který se pravidelně objevuje na vyšlapaném plácku u zdejšího jezírka.
Čím bedlivěji ho ale sleduje, tím víc je mu jasné, že s chlapcem není něco v pořádku. Připadá mu apatický, a když od jisté chvíle začne na jeho pažích pozorovat modřiny, uvědomuje si, že musí jednat. To, co byl zpočátku jen běžný zájem, se rázem mění v posedlost a Dylan se vydává na temnou a děsivou cestu, na jejímž konci má učinit objev, který celý jeho dosavadní život obrátí vzhůru nohama. Pravda je totiž ještě mnohem horší, než si kdy vůbec dokázal představit…
Ohlasy ze zahraničí
„Psychologický thriller, o kterém se bude mluvit všude… Budete na něj myslet ještě dlouho po tom, co román dočtete!“ Harper Impulse
„Tenhle příběh vás naprosto citově vyčerpá, ale stojí to za to!“ Amazon
„Jeden z nejlepších psychologických thrillerů vůbec, a co teprve ten šokující zvrat!“ GoodReads
O autorovi knihy Chlapec v parku:
Spisovatel AJ Grayson záměrně tají svoji identitu, ani nakladatel neví, zde je to muž či žena. Co se ví jistě, že napínavý thriller Chlapec v parku, který právě vychází v nakladatelství MOBA, napsal na svém starém psacím stroji Corona Standard zásoben téměř nepřetržitým přísunem dobré kávy.
Ukázka z knihy Chlapec v parku
STŘEDA ODPOLEDNE
Vrátil jsem se zpátky do obchodu a zaujal své místo. Dovnitř se valil plynulý proud zákazníků, z nichž jeden byl fádnější než druhý. Aspoň že se uměli chovat. Schroustal jsem tortillu s klíčky a tofu, kterou jsem si vytáhl z ledničky na konci prodejny. K čemu si nosit jídlo z domu, když člověk pracuje v obchodě se zdravou výživou? Tabletky bych do sebe nedostal, ani kdyby byly zadarmo (a to si pište, že nejsou), ale jídlo je tu pro mě vítaným bonusem – tedy až poté, co člověk přesvědčí sám sebe, že slova jako „zakysaný“ a „kvašený“ jsou ve skutečnosti pozitiva, a nikoliv odpudivé hrůzy, které se člověku při jejich vyslovení okamžitě vybaví.
Pokaždé když přijdu z vycházky, mám ve zvyku dát si něco na zub, ačkoliv mi na to nezbývá víc než posledních pět minut polední pauzy (ale i kdybych přetáhl, mému šéfovi Michaelovi vůbec nevadí, když uzobávám i za pultem). Nacpávat se u jezírka mi přijde tak nějak vulgární. Kafe, to je jiná – doušek na zahřátí a dál už se člověk jenom kochá. Ale ukusovat sendvič nebo tortillu a mít při tom tvář zabořenou do celofánu a na bradě kousky salátu s majonézou? Kdyby mohly stromy mluvit, určitě by mi vmetly do tváře něco ve smyslu: „Je sice hezké, že nás takhle navštěvuješ, ale nemohl by sis tu baštu nechat na doma?“
A tak za pultem přežvykuji klíčky a cosi, co kdysi bývala sója, a při tom se v myšlenkách vracím k tomu, co se před chvílí přihodilo. Uvědomuji si, že to, co jsem v parku viděl, mě docela vykolejilo. V dané chvíli mi to ještě nedocházelo, ale teď už nemůžu myslet na nic jiného. Sdílel jsem s chlapcem jezírko poslední rok a půl a nikdy jsem neviděl, že by byl zraněný. Žádná boule, dokonce ani škrábanec. A dnes? Ruka od krve… Dělá mi to větší starosti, než by asi mělo.
Vrátil jsem se zpátky do obchodu a zaujal své místo. Dovnitř se valil plynulý proud zákazníků, z nichž jeden byl fádnější než druhý. Aspoň že se uměli chovat. Schroustal jsem tortillu s klíčky a tofu, kterou jsem si vytáhl z ledničky na konci prodejny. K čemu si nosit jídlo z domu, když člověk pracuje v obchodě se zdravou výživou? Tabletky bych do sebe nedostal, ani kdyby byly zadarmo (a to si pište, že nejsou), ale jídlo je tu pro mě vítaným bonusem – tedy až poté, co člověk přesvědčí sám sebe, že slova jako „zakysaný“ a „kvašený“ jsou ve skutečnosti pozitiva, a nikoliv odpudivé hrůzy, které se člověku při jejich vyslovení okamžitě vybaví.
Pokaždé když přijdu z vycházky, mám ve zvyku dát si něco na zub, ačkoliv mi na to nezbývá víc než posledních pět minut polední pauzy (ale i kdybych přetáhl, mému šéfovi Michaelovi vůbec nevadí, když uzobávám i za pultem). Nacpávat se u jezírka mi přijde tak nějak vulgární. Kafe, to je jiná – doušek na zahřátí a dál už se člověk jenom kochá. Ale ukusovat sendvič nebo tortillu a mít při tom tvář zabořenou do celofánu a na bradě kousky salátu s majonézou? Kdyby mohly stromy mluvit, určitě by mi vmetly do tváře něco ve smyslu: „Je sice hezké, že nás takhle navštěvuješ, ale nemohl by sis tu baštu nechat na doma?“
A tak za pultem přežvykuji klíčky a cosi, co kdysi bývala sója, a při tom se v myšlenkách vracím k tomu, co se před chvílí přihodilo. Uvědomuji si, že to, co jsem v parku viděl, mě docela vykolejilo. V dané chvíli mi to ještě nedocházelo, ale teď už nemůžu myslet na nic jiného. Sdílel jsem s chlapcem jezírko poslední rok a půl a nikdy jsem neviděl, že by byl zraněný. Žádná boule, dokonce ani škrábanec. A dnes? Ruka od krve… Dělá mi to větší starosti, než by asi mělo.
Tuto knihu Chlapec v parku koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Moba.
Vendula Vrablová
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz