Chlebová příhoda

V pekařství, kde jsem vedoucí, máme nejrůznější pečivo. Jen chléb peče naše pekárna jeden jediný druh. Je pšenično-žitný, se semínky, čili velice zdravý a lepší než bílé pečivo. Přesto typický chlap má rád kus bílého chleba a netouží po krájeném, v kterém jsou semínka.

To je výsadou především nás, žen. I můj otec vždy kupoval jen obyčejný kmínový chléb, z kterého lze udělat také topinku na pánvičce s olejem. To se z toho našeho opravdu nedá. Ještě dřív, než taťka naše pekařství poprvé navštívil, se zeptal: „A máte tam i chleba?“

„Máme,“ dmula jsem se pýchou, co vše prodávám.

„Tak mi jeden kup,“ podal mi taťka peníze. Ani jsem se nenamáhala, abych mu vysvětlila, že ten náš je tmavý, krájený a ještě k tomu se semínky. Druhý den jsem ho jednoduše přinesla.

„To je chleba?“ díval se taťka na malý, půlkilový bochánek. Ale nedalo se nic dělat, chléb už měl, musel ho sníst.

Od té doby taťka nekupuje jiný chléb, než ten náš. Přichází co tři dny pro dva bochníčky a náramně si libuje. „Tolik mě netíží a chutná mi,“ usmívá se.

Takto si náš chléb postupně získal svou oblibu. Lidé byli zvyklí na různé ověřené pekárenské výrobky, ale naše pekárna dosud v našem městě prodejnu neměla. Naše zboží bylo totiž novinkou a nejobtížněji se probíjel mezi zákazníky právě náš chléb. Ovšem cena zvítězila, lidé ochutnali a rádi se vrací.

Nedávno jsem se věnovala jednomu zákazníkovi, když do prodejny přiběhla uřícená boubelatá paní celá v růžovém: „Máte ještě můj chleba?“

„Náš je!“ usmála jsem se, potěšená tou větou. „My ho pečeme!“

 „Můj je. Od té doby, co jsem ho zkusila, už nechci jiný! Můj manžel nejdřív protestoval, ale když ho zkusil, už taky jiný nechce. Dejte mi hned dva,“ pronesla milá „růžová“ paní.

Ten den chleba brzy došel. Zákazník, kterému jsem se až dosud věnovala, si vzal taky bochník, a pozadu nezůstali ani ostatní lidé, kteří ten den v prodejně právě byli. Tak jsem mohla začít objednávat víc chleba.

V sobotu otvírám již v sedm hodin ráno. Lidé si ale zvykli, že pokud přijdu a stojí u krámku s taškou, pouštím je ihned dovnitř, ještě před otevřením. Mně je jedno, jestli si zboží urovnám do polic při nich, nebo to dělám a mám přitom prodejnu zavřenou. Nemusí tak čekat venku a jsou obslouženi ihned. A tak se také stalo, že se pán přiřítil do krámku jednoho dne pět minut před otevřením, také pro náš chlebíček.

„Už je vyprodaný,“ zněla má odpověď. Skutečně. Ač jsem chleba objednala spoustu, pekárna dodala jen polovinu, která se rozprodala dřív, než odbila hodina otevření.

„Ale vy otevíráte až za pět minut,“ byl pán smutný. A tak jsem mu slíbila, že příště jistě chleba bude mít. A tak si chléb vždy dopředu nechá odložit. Tak také vznikla tradice objednávání zboží v našem krámku. Bylo mi líto, že lidé přišli pro zboží, které bylo již vyprodáno. A přesto, jsme na trhu krátce, nemohu objednat zboží, které z velké části zůstane. Lidé si chodí k nám pro pět grahamových vek na zítra, nebo odložit frgál na narozeniny, další si objedná pět hamburgerových housek, protože je mají jeho děti rády.  Tak vyjdu vstříc všem, pán má svůj chléb, ostatní jiné pečivo, zůstává mi minimum zboží, tržby máme a jsme všichni spokojení.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10