Chvíle, která změnila ztrátu v zisk

Měla jsem krátce po zdravotní škole, když jsem nastoupila na interní oddělení naší nemocnice. Pracovala jsem zde jako zdravotní sestra. Práce se mi líbila a pracovní kolektiv také.

Brzy nato jsem zjistila, že jsem těhotná. S Tomášem, otcem dítěte, jsem chodila asi dva měsíce. Teprve jsme se poznávali. Měla jsem ho ale ráda a doufala jsem, že on mě také. Rodičům jsem se zatím s těhotenstvím nesvěřila. První, za kým jsem šla, byl Tomáš. Čekala jsem, že se k problému postaví čelem. Doufala jsem, že náhoda, i když nebyla plánovaná, posílí naši lásku. My se nemusíme hned brát, stačí, když zkusíme spolu žít a uvidíme, jak to bude klapat. Budeme mít spolu dítě, budeme rodiči.

Tomáš se strašně rozčílil. „Ty nebereš prášky?“ zajímalo ho. „Víš dobře, že mi lékař antikoncepci nedoporučil,“ odpověděla jsem.

Ano, Tomáš dobře věděl, jaký je můj zdravotní stav a že pro mě kvůli nemoci, kterou jsem kdysi prodělala, hormony nejsou vhodné. Kondom odmítal. Ale teď už to bylo jedno, dítě bylo počato a zbývalo se s tím vypořádat. Když mi pak Tomáš navrhl, abych si dala dítě vzít, rozplakala jsem se.

„Když půjdeš na interrupci, bude vše zase jako dřív. Můžeme spolu zůstat, jestli chceš. A třeba někdy později se pak rozhodneme a budeme mít jiné dítě,“ řekl Tomáš, jako by dítě bylo rohlík nebo vánočka. Pak mluvil něco o tom, že je příliš mladý na to, aby se z něj stal táta. Já věděla jediné. Už nikdy bych s Tomášem nemohla zůstat! Ať to dopadne, jak dopadne, Tomáše už nechci vidět.

Nakonec jsem se rozhodla nechat si dítě vzít. Neuměla jsem si představit, že bych byla svobodnou matkou a sama se starala o miminko. Také jsem nechtěla nic vysvětlovat rodičům. Takto se plodu zbavím dřív, než někdo něco zjistí. Bylo to sice těžké se tak rozhodnout, ale v něčem měl Tomáš pravdu. Dítě budu mít později, až poznám toho pravého.

S tím rozhodnutím jsem šla následující den do práce a nikomu jsem nic neřekla. Musela jsem se pomalu rozhodnout o dni zákroku. Později by mohlo být už pozdě. Čím víc se blížila ta doba, kdy zárodek opustí mé tělo, tím jsem se cítila psychicky vyčerpanější a celkově unavená. Měla jsem ranní nevolnosti a byla jsem plačtivá. Asi to nebylo vlivem těhotenství, ale spíše faktem, že jsem si vše vyčítala a bylo mi všeho líto.

Jednoho dne byla přijata na naše oddělení dívka jen o něco málo starší, než jsem já, po pokusu o sebevraždu. Dívka se snažila podřezat si žíly a nikomu neprozradila, co ji k tomu vedlo. Byla hospitalizovaná na samostatném pokoji s tím, že až se její stav stabilizuje, bude převezena na psychiatrii. Mé starší kolegyně se snažily z dívky dostat, co ji k činu vedlo. O to stejné se pokoušeli i lékaři, ale dívka zarytě mlčela.

„Jdi za ní ty. Jste pomalu stejně staré, možná ti řekne víc,“ vyzvala mě jednou má starší kolegyně. Měla pravdu. Pokud já sama bych se měla někomu s něčím svěřovat, jistě by to byla spíše dívka jako já, než někdo starší. A tak jsem šla za Petrou. Aby mi víc důvěřovala, od počátku jsem jí tykala.

„Ahoj, já jsem Monika,“ řekla jsem. Petra ke mně ani nevzhlédla. „Dívala jsem se do tvé karty, Petro. Jsme podobně staré, vlastně mladé. Mě by ani ve snu nenapadlo si něco zlého udělat. Máme vše teprve před sebou, nemyslíš?“

Dívka se na mě dlouze podívala. Viděla jsem v jejích očích smutek. Pak odsekla: „Já už mám vše za sebou!“ Nechápala jsem. Ale Petra pokračovala. Asi přišel okamžik, kdy muselo všechno ven. Petra byla svého tajemství plná a nemohla to už vydržet. Pak mi řekla, že se nedávno dozvěděla, že nemůže mít děti. Vůbec. Není žádná šance. „A já si tak přála miminko. Teď mě opustí můj přítel. Chtěl dítě stejně jako já. A co já budu dělat, bez dítěte? Každá žena chce být snad mámou?“

Chrlila to na mě a já ztuhla. „Každá máma chce být snad mámou,“ znělo mi v uších.

Každá! Každá! Každá, jen já ne. V tu ránu jsem se rozhodla. Přece já, které osud dopřál být mámou, tuto šanci nezahodím kvůli hlupákovi, který si dítěte nevážil. Petra, holka jako já, by dala nevím co, aby měla dítě, a já ho jen tak sprovodím ze světa? To nemůžu udělat.

Od toho dne, kdy mi Petra svěřila důvod svého pokusu si ublížit, jsem byla jako vyměněná. Začala jsem se na miminko těšit. Naši sice vyváděli, když jsem jim řekla, že budou prarodiči, nakonec si ale na tu myšlenku zvykli. Nejvíc to vadilo Tomášovi. Představa, že bude až do dospělosti platit na dítě, které nechtěl, ho vyváděla z míry. To mě ale nezajímalo.

Po čase se mi narodil krásný, ale hlavně zdravý Jiříček. Máma se stala šťastnou babičkou, táta dědou a má mladší sestra se jako teta dmula pýchou. Jiříček byl středobodem našich životů. Brzy jsem se seznámila s mužem, který mu byl a dodnes je náhradním tátou. Dokonce si Jirku adoptoval. Tím nadobro zpřetrhal veškeré vazby s jeho biologickým otcem, k mé i jeho radosti. Krátce na to se nám narodila společná dcerka Esterka. Jsme šťastnými rodiči.

Jirka bude brzy maturovat, vyrostl z něj chytrý kluk. Chce se stát lékařem. Nikdy jsem mu neřekla, jak málo stačilo a nemusel se narodit. Jsem šťastná, že jsem tehdy měla službu a nešťastná Petra mi v poslední chvíli otevřela oči. Jinak bych ani tento příběh nikdy nepsala. A to by byla velká škoda. Protože jsem konečně šťastná a spokojená máma, manželka a žena.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete