Chyba, kterou už nenapravím

Udělal jsem chybu. Hroznou chybu.

Když jsem byl mladý, zamiloval jsem se, oženil a se svou ženou měl dvě děti, kluky. Tím, že jsme byli oba mladí, snažili jsme se přežít. Má žena neměla vztah k dětem. Občas jí upadl jeden, nebo druhý syn, občas jim zapomněla udělat svačinu, když později už chodili do školy, pak zase je zapomněla vyzvednout z kroužku.                                                                                            

Kvůli dětem jsem převzal většinu péče o syny. Žili jsme vedle sebe, ne spolu. Chodili jsme do práce. Na dovolené jsme většinou jezdili každý zvlášť, buď žena s kamarádkami, nebo pak já s dětmi, nikdy spolu. Ale nehádali jsme se. Já vařil, uklízel, žena řídila, když jsme někam jeli, naše auto. A postupně jsme se odcizovali. Odcizovali jsme se vůbec? Možná jsme byli od začátku odcizení. Nerozvedli jsme se ale. Přestali jsme spolu fyzicky spát, já se nejdřív přestěhoval do obýváku, pak ke svému bratrovi. Žena a jeden z již dospělých synů zůstali žít v našem bytě, druhý syn už bydlí s přítelkyní. Se syny mám nadstandardní vztahy, se ženou jsou vztahy na bodu mrazu. Bydlím, jak už jsem zmínil, u bratra. Občas přijdu do bytu, kde jsem žil, abych si tam vzal něco zapomenutého. Mám stále klíče od bytu, je to i můj byt, jsme stále manželé.

Uběhly tři roky tohoto divného života, když jsem náhle potkal Nikolu. Nikola byla o osm let mladší než já a má žena. Zasvítila na mě jako paprsek. Ano, šel jsem po náměstí a všiml jsem si jí. Není to taková kráska, přece jen jí už bude padesát, a přesto vybočovala z davu a všiml jsem si jí dřív, než dvacetiletých holek, které tam byly taky. V květovaném tričku se jako první sklonila k malému děcku, které upadlo, a konejšila ho. Nabídla mu dokonce svou zmrzlinu, kterou jí právě podával zmrzlinář ze stánku, u kterého se vše odehrálo. Začala se smát zvonivým smíchem, když dítě, malý kluk to byl, utíkalo za mámou se zmrzlinou v ruce a volalo, že dostalo chladivou pochoutku. V tu chvíli jsem se do ní zamiloval. Dá se to? Dá se vůbec zamilovat po padesátce na první pohled?

Nikola byla sama. Její přítel zemřel při autonehodě, bylo to už několik let. Nikola o něm nikdy nechtěla mluvit. A protože jsem byl sám i já, i když oddací list hlásal něco jiného, začali jsme se vídat. Nikdy nic nechtěla, a já si na to zvykl. Zpočátku jsem měl snahu někam ji pozvat. Ona, snad ze skromnosti, nebo ze slušného vychování, vždy odmítala. A tak jsme procházeli park, povídali si na lavičce, nebo seděli u ní u televize. U mě to z pochopitelných důvodů nešlo. Měl jsem ji rád, ale zvykl jsem si, že Nikola navaří, nachystá, já přijdu a jsem hostem.

Pak Nikola onemocněla. Vypadalo to nejdřív jako běžné nachlazení, ale nelepšilo se to. Když pomalu ztrácela vědomí, odvezl jsem ji do nemocnice. Pořádně ani nevím, co mi tam říkali. Prý nějaký streptokok, nebo snad stafylokok… Slíbili mi tam, že ji dají dohromady. A slíbila mi to i Nikola…

Právě v tu dobu jsem měl jet s partou kluků na pravidelné setkání do Krkonoš. Jezdívali jsme tak každý rok. Původně jsem tam chtěl vzít i Nikolu. Když ale náhle onemocněla…

Byla tak jiná, než má žena. Má manželka byla celý život ke mně chladná, pořád jen něco chtěla. Byl jsem pro ni jen kasičkou. Ano, byl jsem sponzor, vychovatel dětí, nosič nákupů, opravář, když se něco pokazilo. Nikola po mně nikdy nic nechtěla. Občas mi sice vyčetla, že jsem zazdil její svátek, nebo narozeniny. Ano, občas se to stalo. Ale my s ženou už dávno takové věci neslavili. Nikola mi ale k mému svátku i narozeninám přála. Vždy pro mě měla drobný dárek. Říkal jsem jí, že si ji nezasloužím a potřebuje hodnějšího muže. Jen přikývla. Asi doufala, že se změním. Teď náhle ležela na nemocniční posteli a do odjezdu do Krkonoš zbývaly už jen hodiny. Jako by četla mé myšlenky. Opřela své unavené a propadlé oči do mých a řekla popraskanými rty, abych jel.

„Až mě tu dají dohromady, slib mi, že mě vezmeš taky s sebou. A že mě konečně pozveš na večeři.“

Styděl jsem se. Hrozně jsem se styděl. Byli jsme spolu už pomalu rok, a já ji nikdy nikam nepozval! Ze začátku nechtěla, ale pak mě to ani nenapadlo. Zvykl jsem si na to, že je tu ona pro mě, na její péči a servis. Jí stačilo, že má někoho. Nevšiml jsem si, že poslední dobou začala mluvit o svém bývalém příteli. Pořád mi líčila, co spolu zažili, kam ji vzal, co jí koupil. Ode mne neměla vůbec nic. Nikdy jsem jí nedonesl ani čokoládu. Jen jednou jsem jí donesl asi tři jablka, když jich měl bratr na zahradě tolik, že nevěděl, co s nimi. Teď tu ležela a byla nemocná. A posílala mě, abych si Krkonoše užil. Jak bych jí mohl pomoci? A tak jsem odjel.

Bylo to jen pár dní. Pár dní bez Nikoly. Telefon mi vzala jen první den a řekla, že je moc unavená. Pak už nikdo hovor nepřijímal. Myslel jsem si, že spí. Byla tak bledá, když jsem ji opouštěl.

Po návratu domů mi Nikola stále nebrala telefon. Přikládal jsem to tomu, že je naštvaná. Zazvonil jsem u jejího bytu. Nikdo neotevřel. Že by byla ještě v nemocnici? Poprvé jsem jí něco koupil, a sice malou kytičku v květinářství. Byla to první kytka, kterou jsem pro Nikolu koupil. Své ženě jsem kytky kdysi kupoval. Pak, když mě jen využívala, už ne. Ale Nikola po mně nikdy nic nechtěla, a přesto jsem pro ni dělal tak málo. Určitě jí to vynahradím! S tím jsem šel do nemocnice.

Už to je půl roku, co Nikola zemřela. Infekce, která zasáhla její tělo, byla silná na to, aby s ní dokázala Nikola bojovat. A já byl kde? Byl jsem v Krkonoších, jako by se to beze mne neobešlo. Vše jsem zkazil.

Před měsícem jsem podal žádost o rozvod. Vzpomněl jsem si, že jednou nebo dvakrát mě o to Nikola žádala.

„Proč jsi stále ženatý, když se už nemáte rádi?“ ptala se tenkrát, a já ji odbyl. Byla to má věc.

Udělal jsem chybu. Hroznou chybu. Nebyl jsem tu pro člověka, který mi dal lásku. Pro ženu, která mě milovala a nikdy po mně nic nechtěla. Jak rád bych to teď změnil, ale už je pozdě.

Zůstanu sám, to jsem si přísahal. Uvědomil jsem si, že jsem se ani nerozloučil s ženou, která mě měla ráda. Uvědomil jsem si, že žena je odrazem toho, jak se muž k ní chová, a já naučil zatím jen brát. Když jsem měl dávat, jel jsem do Krkonoš…