Argumenty jsou nasnadě. Biologické pouto u maličkých dětí, tradice – matka vždy vychovávala děti, muž dělal kariéru a živil rodinu, matka si spíš může dovolit zůstat doma nebo pracovat na poloviční úvazek. Takže tatínek ať vydělává, platí alimenty, maminka dítě vychovává. Když spolu rodiče alespoň trochu vycházejí, maminka bez problémů tatínkovi děti půjčuje dle dohody na víkendy a část prázdnin.
Ale dokázal někdo naprosto přesvědčivě, že je mateřská péče vždy lepší než otcovská? Nevím o tom. Jako skoro vše, rodičovské schopnosti jsou ryze individuální, i když my ženy máme jistou výhodu ve smyslu hormonálního nastavení v těhotenství a po porodu. Takže rozhodně jsem proti automatickému preferování matek při svěřování dětí do péče rodičů po rozvodu.
Střídavá péče se zdá být ideálním kompromisním řešením. Dítě je vychováváno oběma rodiči, jen ne současně, ale na střídačku. Podobně funguje i mnoho úplných rodin, kde jsou rodiče nadmíru zaměstnáni a doma se obvykle scházejí jen na noc, kdy už děti spí, případně na víkend, a to také ne vždy. Takže proč ne i po rozvodu. Zásadní rozdíl je v tom, kdo se u koho střídá.
Dítě má mimo jiné i právo na domov. To patří mezi velice důležité faktory, které poskytují dítěti pocit jistoty, bezpečí a stability. Po rozvodu přijde o jistotu v podobě úplné rodiny, navíc pendluje mezi dvěma domovy. Oba rodiče se snaží, u každého má dítě krásně zařízený pokoj. Ale kde je vlastně doma? V každém bydlišti má jiné kamarády, za ty dva týdny, kdy je jinde, se může udát mnohé.
Vzpomeňme si, jaké to je, když jsme jako děti byli dva týdny nemocní. Sice dnes je vše zjednodušeno sociálními sítěmi, ale to nepovažuji za důležitý argument. A nyní ještě legislativní úprava, která střídavou péči podporuje. Novela školského zákona umožňuje, aby dítě ve střídavé péči chodilo do dvou škol. Do jedné, když je u maminky, do druhé, když je u tatínka.
Za mých mladých let jsme něco podobného znali u lidí, kteří jezdili s kolotočem. Byli docela šťastní, povětšinou velice sociálně zdatní, ale nic moc se nenaučili. Byli to však lidé, kteří byli kočovníky od útlého dětství, měli to tak říkajíc v krvi a kočovali s celou širokou rodinou. Dítě po rozvodu rodičů je obvykle uzlíček nervů a my mu vezmeme ještě jistotu v podobě vrstevnické skupiny.
Jasně, teď má dvě vrstevnické skupiny, dva domovy, možná dokonce dvě maminky a dva tatínky. Většina dětí to zvládne. Ze zkušenosti vím, že za cenu jistého zpovrchnění, takové děti bývají pragmatičtější, naučí se kličkovat (prostě jsou vyčůrané). A ty, co to nezvládnou, se stahují do sebe, utíkají do fantazie, někdo začne zlobit, u někoho se rozvinou neurotické rysy.
Opakuji, nejsem proti střídavé péči. Ale nechť se střídají rodiče u dítěte, ne dítě u rodičů. Jistě, je to organizačně náročné (pro rodiče), asi i finančně, možná by to chtělo tři bydliště, už vůbec to nemůže fungovat v případě, že si rodiče založí nové rodiny, mají nové partnery. Ale kdo se tady mohl od začátku rozhodovat? Dítě nebo rodiče? Rodiče si pořídili dítě, rodiče se rozhodli ukončit své partnerství. Tak proč se má přizpůsobovat dítě?
Autorka: PhDr. Lenka Matoušková,
ředitelka ZŠ a MŠ generála
Františka Fajtla DFC, Praha
ředitelka ZŠ a MŠ generála
Františka Fajtla DFC, Praha