Co Čech, to...

- no, to si doplňte sami. Dříve (ještě za dob našich babiček) bychom si asi dosadili „muzikant“, v době hluboké totality také třeba „chalupář“ nebo „kutil“. Po pádu železné opony bohužel platilo nejčastěji „zloděj“ (hlavně u našich německých sousedů, v příhraničních oblastech a obchodech). A dnes? Nejsem si moc jistá, ale dnešní zážitek mě přiměl k malému zamyšlení, o které se s vámi ráda podělím a možná i vy přidáte vaše zkušenosti…

V těchto dnech si s manželem užíváme dovolenou na Šumavě. Máme už za ty roky svá oblíbená místa a hlavně podnikáme také výlety za hranice, na německou stranu tohoto pohoří. Přiznám se, že do svého rozvrhu pravidelně tak jednou za pobyt zařazujeme i německé supermarkety se zcela přízemním cílem jako je obstarání potravy, případně nějakého hadříku či drogerie. Stejně tak tomu bylo i dnes – sluníčko jsme většinou jen tušili za mraky, ze kterých se skoro celý den vytrvale snášel déšť. Po včerejším „pochoďáku“ jsme tedy rádi zařadili oddechový čas.

Manžel vždycky říká, jak jsou Němci akurátní, disciplinovaný národ. Jak tam šlape ekonomika i všechno ostatní. Občas jsme se sice v průběhu let setkali s výjimkami, ale ty přece potvrzují pravidlo, že? Ovšem dnešek asi předčil všechno. Posuďte sami.

Nejprve jsme byli nuceni těsně před hranicemi natankovat. U benzinové pumpy byla fronta aut a v ní byla zhruba polovina těch s německými značkami. Zařadili jsme se a trpělivě čekali. Před námi tankoval starší německý pár. Po naplnění nádrže začali vytahovat kanystry: jeden, druhý, třetí… Nedalo se ale dělat nic jiného, než čekat. Konečně jsme se dočkali a když už šel manžel na benzinku platit, stal se tam svědkem scény, kterou tam ztropil onen důchodce před námi. Natankoval benzin, ale s obsluhou se hádal, že měl diesel, který byl u této pumpy výrazně levnější… Protože stál před námi a odmítal odjet, manžel ho slušně požádal, jestli by nemohl popojet, abychom mohli odjet my. Dočkali jsme se dalšího divadelního výstupu…

Když už se nám podařilo dojet do německého obchodu, čekalo nás další překvapení: česká pokladní si dělala hromádky z centů. Nám prozradila, jak je ráda za naše zákazníky a o co jsou lepší než Němci. Když prý nemá nazpátek tento jeden jediný cent, od Němců se často dočká nadávek a jeden jí prý nedávno kvůli tomu málem zlomil ruku… Nechtěli jsme tomu ani věřit, tak se rozpovídala – a opravdu jsme se nestačili divit. Z obchodu jsme odcházeli zamyšlení a se zvláštním pocitem.

Nevím, jestli to platí pokaždé, ale u nás zafungovalo ono pověstné do třetice: vraceli jsme se zpátky do Čech, sledovali okolní krajinu a přitom se bavili, když nás předjelo auto, kterému se na zadním skle rozblikal červený nápis „POLIZEI“. Stihla jsem se jen podivit, co se děje – povolenou rychlost jsme nepřekročili a o žádném jiném přestupku nevěděli. Německé vozidlo jsme následovali na lesní odbočku, kde nás poté policisté v civilu důkladně rozebrali – kontrola všech možných dokladů, podrobná prohlídka auta včetně i těch nejmenších přihrádek. Údajně hledali drogy nebo pepřový sprej. Naštěstí byli aspoň slušní, ale protože manžel pracuje v autodopravě, nic ho nerozhodilo ani nepřekvapilo. Prý je podobných případů hodně a Němci se ve velkém snaží najít si důvod k pokutě. Když neexistuje, často si ho vymyslí... V tomhle jsme tedy měli štěstí, žádná pokuta se nekonala. Pánové se slušně rozloučili a propustili nás.

Každopádně mě po dnešku napadlo, že to s námi Čechy asi nebude tak špatné, jak se povídá. Co myslíte?

Uznevim - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete