Co je za všechny peníze

Jistě se mnou budete souhlasit, že všichni touto dobou vinou koronaviru prožíváme více či méně těžké období. Komu by přidal na klidu nebo spokojenosti stav nouze a všechna opatření, která z něj plynou? Jsme izolovaní od svých blízkých a kamarádů, nucení přizpůsobit se do té doby naprosto neznámé situaci a žít vcelku prazvláštní dny. Někdy zdá, jako kdyby šlo o špatný film. Bohužel nejde a my se musíme s touto skutečností vyrovnávat.

Zima přešla v jaro, venku se všechno zazelenalo, rozkvetlo a ptáci „řvou“ jako o život. Sluneční paprsky začínají pěkně hřát a příroda láká k procházkám a výletům. Otevírá svou náruč, do které se ale tentokrát nemůžeme schoulit. Blíží se čas dovolených a my si na tu svou plánovanou budeme muset ještě dlouho počkat a nebo nechat úplně zajít chuť… Byt opouštíme většinou jen kvůli cestám do práce a na občasné, ale nutné nákupy. V zaměstnání se mi doteď někdy stává, že z kanceláře vyběhnu bez roušky a v lepším případě se pro ni po pár krocích vracím.

„Zarouškovaní spoluobčané“ na ulicích, v obchodech, v městské hromadné dopravě a vůbec všude kolem mě už nepřekvapují, ale přesto mi pohled na ně stále nepřijde úplně normální. Funím s rouškou ulicemi a říkám si, kdy už tohle skončí?! Než v práci se zakrytým nosem překonám několikrát denně několik pater, pokouší se o mě infarkt. Bohužel to je ale téměř jediný můj pohyb – důsledkem toho samozřejmě je, že si „vesele“ kynu! Ze zoufalství začínám doma pochodové cvičení z dětského pokoje přes obývák do ložnice a zpět. Aby byla změna, občas to vezmu přes kuchyň :-) S krokoměrem v ruce svoji misi vítězoslavně zakončuji při dosažení deseti tisíc kroků – nevím, proč si manžel významně ťuká na čelo (asi jsem ho pravidelným přechodem obýváku rušila při sledování televize)? Pár týdnů takového způsobu života v nás všech zanechalo stopy. Mám pocit, že už nikdy nic nebude jako dřív. Vážím si chvilek, kdy na balkóně věším vyprané prádlo – na čerstvém vzduchu a bez roušky, takže mohu volně dýchat!

Na sledování zpráv už jsem alergická, i když by to byl dobrý způsob, jak se nechat ještě víc zdeptat. Přestávám sledovat počty nakažených a mrtvých. Ani se nedivím, že u nás výrazně stoupla spotřeba alkoholu a také psychiatři mají plné ordinace. Novinky ohledně nouzového stavu si raději během pár minut přečtu na internetu. A to si vůbec nedovedu představit, že bych byla ještě jako někteří odsouzena k domácí karanténě!

Neskutečně mi chybí příroda. Je to můj nejspolehlivější „dobíječ baterek“. Když už je nejhůř, syn mě po pár týdnech tohoto deprimujícího života o víkendu vyváží za město, daleko od domova do hlubokého lesa, pryč od civilizace, roušek a špatných zpráv. Na hodinu mě zanechává svému osudu (sám si jde ve stejném lese zaběhat, na což já už nemám roky ani energii) a jsem mu za to neskonale vděčná. Vydávám se po lesní cestě; nad hlavou modrá obloha s bílými beránky, šumění stromů a zpěv ptáků ve mně vyvolává radostnou euforii. Skoro se vznáším a s rouškou jen volně za uchem (les je opravdu odlehlý a liduprázdný) dýchám z plných plic. Je zvláštní, jak si člověk užívá něco tak obyčejného!

Za „dobu koronavirovou“ jsem alespoň přečetla pár knížek a časopisů, na které jsem v průběhu roku neměla čas. Přerovnala jsem půlku bytu a také svoje priority. Vím, že si budu už napořád mnohem víc vážit věcí, které jsem ještě do nedávna – asi jako každý – brala jako samozřejmost. Ono toho opravdu není tolik, co nutně potřebujeme k životu. A že pevné zdraví není jen klišé, o tom už myslím ani nikdo nemůže pochybovat. Neřeším odrosty, ofinu si zvládnu ostříhat sama a to ostatní bude muset počkat. Chybí mi normální kontakt s rodinou a s přírodou. Těším se na grilování a venkovní posezení u piva s kamarády. Potřebuju dovolenou v horách, na které jsme v těchto dnech měli být, ale snad si to brzy vynahradíme. Je vlastně tolik věcí „za všechny peníze“: zdraví, rodina, přátelé, příroda a pro mnohé z nás nyní dokonce i ta práce, do které jsme tak neradi vstávali. Ale věřím, že bude zase líp!

Situace se pomalu, ale jistě začíná obracet k lepšímu. Opatrně už se vydáváme na krátké výlety do přírody, i když zatím se stále připravenou v mnoha situacích povinnou rouškou. Teď už jen pevné nervy a vydržet! Všem přeji krásné léto prožité s těmi, co máte rádi. Dny plné zážitků a „obyčejných“ zázraků. Určitě se jich už brzy a ve zdraví dočkáme! Opatrujte se.

Uznevim - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete