Co jsem se také nenaučil...

Už jsem na sebe prozradil kdeco, dnes dojde k dalšímu odhalení toho, co jsem v životě nezvládl a co, bohužel, už nedoženu. Nevlastním řidičák, netroufnu si na větší - jak zřejmé a vzpomenuté „literární poklesky“ a nezvládnu tajemství, pro vás, moji milí, moje milé, jednoduchosti, kterou je fotografie...   

Dokonce i mé povídání, které mnohdy čtete, je doprovázeno fotografiemi, které mi  s obvyklou laskavostí, dodávají milé „adminky“ z redakce. Nevím, zda zbyla na fotografy nějaká Múza, či též Uměna, nedočetl jsem se, pokud ano, rozhodně jsem nebyl takovou políben.   

Malé odbočení - přečtěte si povídání o těch patronkách umělců všeho druhu, stojí to zato. Prý jenom ony ovlivňují úspěšnost díla, básníci, malíři, sochaři, herci etc, etc vlastně na tom jen parazitují. Nebýt těch dam v průsvitných řízách, tak by vlastně žádný „kumšt“ nebyl - nevím, jak jsem koupil - přečetl, tak dávám dál.  

Dále stojí za přečtení něco o historii fotografie, od pana Nicéphore Niépce/ho/, tedy roku 1826, třebas po našeho Mistra Jana Saudka, dílo najdete i ve svém PC a něco o dotyčném pánovi napovídá i obsah filmu, který vytvořila paní režisérka Pavlásková s mým oblíbeným hercem, panem Rodenem. Mrkl jsem očkem na fotografie ve svém každodenním PC kamarádovi a skutečně, našel jsem tam i podobné těm, o kterém šlo ve zmíněném filmovém díle.  
Mám rád výstavy fotografií, publikace - ještě mám někde Plickovu Zlatou Prahu a pár fotoknih českých, moravských, slezských a slovenských hor a řek s jejich povodími. Dovedu ocenit,  byť neodborně, tajemné fotografie klasiků, pánů Josefa Sudka, Františka Drtikola a jiných, kteří ovládali základní umění - uměli se dívat - objevené pak prostřednictvím techniky a chemie uvést v život a dílo, nad kterým zůstávám paf a u vytržení.  

Dívat se umím, fotografovat jsem se pokoušel jen dvakrát v životě. Poprvé, někdy v patnácti letech. To jsem bakeliťákem, snad to byla Smena či Pionýr, na film, ze kterého se daly udělat snímečky 6x6, případně 6x9.  Kopíroval jsem na fotopapír obrázečky téhož rozměru. Zvětšovák jsem neovládal, takže dívky /hlavní objekt mého i „fotozájmu“/ byly výsledně docela mrňavé.
Druhý případ - v srpnu 1968 jsem si vypůjčil Flexaretu, zrcadlovku, udělal jsem, jak mi bylo řečeno, pár zdařilých snímků mladšího syna a manželky u Baltu v Polsku. Vyvolání jsem přenechal na starosti odborníkovi, malíři, grafikovi  a fotografovi nad jiné zdatnému, příteli Jindrovi P., pár fotek z té doby je ozdobou - ne sice alba, ale krabice, ve které jsou fotografie uloženy. No, uloženy, spíše jen halabala /taky pěkné slovo/ naházeny, občas vytahovány ke vzpomínání. Tehdy osmiletému synkovi je poctivých pětapadesát...

S tím uschováváním fotografií se to má tak - několikrát jsem chtěl zavést systém, vždy marně - dnes už to ani nemá smysl - dohnala nás digitalizace.  Kouknete do svého mobilu, zmáčknete, podíváte se, co se povedlo a šup - prsknete to do počítače, svého, či toho, koho chcete potěšit /nebo také poněkud naštvat/. Já vím, že to neměla v úmyslu moje dcera, když mi z houbařských výprav do podhůří Lysé, posílala záběry hřibů úctyhodných rozměrů, ještě před jejich uvolnění z mechu a jehličí. A to, prosím, v době, kdy jsem byl z letošní houbařské sezóny vyřazen. Opakem, radost poskytující, jsou desítky snímků pravnoučat, které mi, až na monitor počítače, posílají, jejich právem hrdí, rodiče. Bohužel, ani zde se nemohu pochlubit úspěšnou vlastnoručně vytvořenou fotografií. Ba, ani záhadnou SELFII, či jak se to jmenuje, nesvedu. A učit se to, just, nebudu. Obešel jsem se celý život bez řidičáku, tak svá, osmdesátiletá kolena nebudu zatěžovat ani fotografováním.   

Ale, a to zdůrazňuji, rád se podívám na hezké fotografie druhých, klasiků, příbuzenstva i Vás, milé přítelkyně, milí přátelé. Prostě všech, kdož se umí dívat a viděné vtělit do obrázků, pro potěchu oka i ducha...