Čokoládová

Ve studentských letech jsem podlehla kouzlu detektivek. Jak jsem měla chvilku volnou, už jsem se topila v detektivních románech. Rodiče mě vyháněli od knih, abych se učila, a tak jsem útlé brožurky i hrubší bichle schovávala pod učivo. Nemohla jsem si pomoct, kouzlo napínavého románu bylo silnější.

Byla zima a já se vracela domů. Vždy jsem chodila domů první, před rodiči, kteří chodili z práce později, i před sestrou. Klíčem jsem zalovila v domovní schránce. Byla v ní jediná zásilka. No…zásilka. Ze schránky vypadla na chodník čokoláda převázaná mašlí, která byla opatřena cedulkou. Na ní jsem četla své jméno. Rozhlédla jsem se kolem, jestli mě někdo nesleduje. Ulice byla prázdná. A tak jsem vzala tabulku čokolády, odemkla dům a zmizela ve svém pokoji. Přemýšlela jsem, kdo čokoládu vhodil do domovní schránky, a proč. Napadly mě různé scénáře. Jistě čokoláda obsahovala jed, nebo nějakou psychotropní látku, a tabulku vhodil do schránky někdo nebezpečný!

Vzala jsem do ruky baterku. Měla jsem ji vždy po ruce, protože jsem četla i v noci pod peřinou. Snažila jsem se zásilku prosvítit. Určitě v čokoládě bude znatelný vpich a já usvědčím vraha! Čokoláda se zdála nedotčená. Pak jsem prozkoumala obal čokolády. Pevně seděl na svém místě. Určitě čokoládu nesním! Nejsem tak hloupá. Jak ale zjistím, co čokoláda obsahuje? Život není detektivka. Když půjdu s čokoládou na policii, vysmějí se mi, místo aby předmět doličný poslali na expertizu. Zahodit čokoládu znamenalo zničit důkazy. Vrah si najde jiný způsob, jak mi ublížit. Pak můj zrak spočinul na dvůr. Rozhodla jsem se podrobit zkoušce naše slepice. Slepice, jak je známo, sežerou všechno. A tak jsem vešla do kurníku a do žrádla pro slepice nadrobila tabulku čokolády.

Ten den se nic nestalo. Druhý den po návratu ze školy byly všechny slepice živé. Pro jistotu jsem ale odmítla domácí bábovku, kterou maminka upekla z domácích vajec od našich slepic.

„To nejezte,“ vzmohla jsem se k napomenutí. „Nevíme, proč?“ odsekla sestra a zakousla se do plátku lákavě vonící bábovky.

„Máš snad strach, že budeš tlustá?“ zeptala se maminka. Radši jsem šla do svého pokoje. Všem doma bylo dobře, ani slepicím se nic nestalo.

Až zhruba za týden jsem potkala kamaráda z města. Jednou jsme spolu bruslili na rybníce.

Jak může o čokoládě vědět? „Dal jsem ti ji na Valentýna, abych ti udělal radost,“ přiznal se. „A snad, abys pochopila, že nechci být jen kamarád.“

Spadl mi obrovský balvan ze srdce. No jo, on byl únor, svátek zamilovaných! Tehdy se ještě tento svátek u nás moc neslavil. Kamarád se o něm někde dočetl, chtěl mi udělat radost, vyznat sympatie, a já za jeho dobrým skutkem viděla námět na román. Tehdy jsem mu dala obrovskou pusu a na dlouhý čas odložila detektivky do police. Měla jsem jiné zájmy, začal můj první opravdový vztah s Kamilem.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete