Čtyři příběhy našich zvířátek

Zapomenutý na stole

Tahle událost se stala mojí mamce. Šla s Benjikem ven asi kolem 20:30. To by bylo ještě v pořádku, kdyby se nestalo to, co se stalo. Když se vrátila, musela Benjika utřít, protože to je pejsek žijící u nás v domě. Pak šla mamka na záchod a myslela si, že ho už dala do pokoje a tak od něho šla pryč do obýváku. (Dodnes nechápu, jak ho tam mohla nechat. Je tak velký, že nejde přehlédnout. A už vůbec, když sedí na stole :D).
Mamka si šla lehnout. Myslela si totiž, že Benjik spinká někde v kuchyni. Čekala na taťku, až přijde z práce. Čas plynul a Benjik byl v jiné místnosti než mamka, už 2 hodiny. Pak přijel táta a mamka si všimla, že Benjik je podezřele tichý a neštěká a nelítá po domě jako vždycky. Taťka nikde Benjika neviděl a proto se zeptal, kde je. Mamka mu řekla, že někde tady (v obýváku). Taťka se rozhlédl, ale Benjika nikde nezahlédl. Tak se šel podívat do místnosti, kde byl Benjik již 2 hodiny a pár minut. Taťka našel Benjika, jak stále poslušně sedí na stole. Nikdo z nás však dodnes nezná celou pravdu a ani se ji nejspíš nedozvíme. Byl tam Benjik celé 2 hodiny hodný? Neprovedl něco? Nebo snad slezl ze stolu a když slyšel kroky, rychle vyskočil zpátky? Spinkal snad a těsně před příchodem mého taťky se probral? Já nevěřím, že celou dobu jen seděl.

Kiara se Zuzankou už vědí, kam mají zabočit k jídlu a proto je stačilo zavolat a ony vběhly domů, ke svému jídlu. Musela jsem je hlídat, aby někam neutekly. Jsou to totiž ještě koťata a snadno se mohou zatoulat. Kiara jedla rychle a pak si šla lehnout na pelech našeho pejska (jako vždycky). Benji si to už pamatoval a tak ji tam pustil. Vůbec mě nenapadlo, že Zuzanka to brzy dojí a tak jsem si psala s kámoškami. Byla jsem tak zakoukaná do notebooku, že jsem si nevšimla, že Zuzanka dojedla a už odchází. Asi po 5 minutách se mě mamka zeptala, jestli hlídám Zuzanku. Koukla jsem se tam, kde ještě před chvílí jedla a zvolala jsem, že je pryč. Mamka přišla do kuchyně a začala hledat zatoulanou Zuzanku. Hledala ji pod stolem a koukala se i pod lavičky. Nakonec jsem ji ale objevila u dveří. Koukala se na nás a vypadala, jako by se smála.

Když se mamka i s Benjikem vrátila, čekala jsem, až se otevřou dveře. Když se otevřely, Benjik z nich vyběhl a v tu chvíli nadešel můj čas. Ve chvíli, kdy Benjik vběhl za mražák, jsem na něho vybafla, až se lekl. Takhle jsem to opakovala asi ještě 3 dny. Potom jsem tam už nečekala, ale Benjik si to stále pamatoval a myslel si, že na něho budu chtít znova vybafnout. Tudíž se lekl, i když jsem tam nebyla. Lekl se až tak moc, že narazil do kredence. Když mi to potom mamka vyprávěla, musela jsem se smát.