Čtyři tlapky na bolístky

Má babička byla vážně nemocná. Tak vážně, že jí lékaři už nedávali šanci na uzdravení. Dle jejich verdiktu měla žít nejdéle půl roku. Měla už metastázy po celém těle a nedokázala se zrádnou a nebezpečnou rakovinou bojovat. Po celou dobu chtěla být doma. Bydlela už sama, děda zemřel před lety, ve velkém domě. Celá rodina jsme se u ní střídali a pomáhali jsme, jak mohli, jen aby se babička cítila dobře. Přesto musela v jednu chvíli do nemocnice.

Utěšovali jsme se, že v nemocnici bude o babičku dobře postaráno. Společnost lidí a odborná péče jí uleví, říkali jsme si.

Ze začátku se babičce v nemocnici skutečně líbilo. Na pokoji měla milou paní, svou vrstevnici, s kterou si rozuměla. Jenže jednoho dne paní zemřela.

„Ležela tady, pořád ji vidím, a najednou tu není,“ říkala nám babička, když jsme za ní přišli na návštěvu. V očích měla slzy. Neřekla už nic, ale my dobře věděli, na co myslí. Nechtěla takto zemřít.

„Přikryli ji a nechali ji tu dlouho. Ležela tu, nikdo u ní nebyl. Nikdo z příbuzných!“ řekla po chvíli.

Od této chvíle babička nechtěla jíst, byla smutná a nikomu z nás se ji nepodařilo alespoň trošku rozptýlit.

„Babičko, co bys chtěla? Co ti mám donést?“ ptala jsem se s obavami. Od vyřčení ortelu lékařů neuplynul ani měsíc a babička vypadala, jako by měl být každý den její poslední.

„Kdybych tu aspoň měla Bobíka.“

Bobík byl babiččin pejsek. Malý oddaný nalezeneček, spřízněná duše. Od úmrtí dědy trávil s babičkou každou chvilku. Starali jsme se o něj během babiččina pobytu v nemocnici, ale bylo vidět, že i on strádá. Stýskalo se mu po babičce.

Domluvila jsem se proto jednoho krásného dne, kdy sluníčko svítilo, nefoukalo a vzduch voněl přicházejícím jarem se sestřičkou. Zeptala jsem se jí, zda bych mohla babičku na chvíli vzít do nemocničního parku. Pacienti sem měli přístup, byly tu záhony květin a rozhodně tu bylo lépe, než v nemocničním pokoji. Zaváhala, pak ale souhlasila.

„Hlavně tam nebuďte dlouho, ať neprochladne,“ řekla.

Vybavila nás invalidním vozíkem, do kterého jsme babičku usadily. Na klín jsme jí daly teplou deku, ať neprochladne. Takto jsem se smutnou babičkou vyjela z nemocnice. V parku na nás už čekali ostatní. Mí rodiče, teta, sestra a hlavně…Bobík.

Babička byla ráda, když viděla své nejbližší. Pak ale začalo vyskakovat její psí štěstí do výšky. Bobík radostně štěkal, snažil se vyskočit na invalidní vozík a babička se samým štěstím rozplakala.

„Bobíčku můj, tys za mnou taky přišel? To jsem ráda, moc jsem ráda.“

Babičce se po tváři rozlil spokojený úsměv. Věděla, že o jejího pejska je dobře postaráno a zase ho po dlouhé době viděla. I Bobík byl štěstím bez sebe.

Věřte, nebo ne, ale babička byla plná optimismu i po návratu zpět na nemocniční pokoj. Ten večer prý po dlouhé době snědla opět celou večeři.

Protože si babička přála vrátit se ještě domů a její stav se díky čtyřnohému lékaři zlepšil, lékaři pustili babičku do domácího ošetřování.

S nemocí se už nedalo bojovat a zvítězit nad ní. Díky domácímu prostředí a čtyřnohému příteli se babička držela ještě téměř rok.

Bohužel, babičku už nemám a nežije už ani Bobík. Věřím ale, že tam nahoře, pokud je nějaká spravedlivost, jsou oba spokojení zase spolu a nic jim nechybí.

Věřím, že pes, kůň, kočka nebo jiné milované zvíře může přispět k lepšímu zdravotnímu stavu.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete