Současný boj s virem, jehož sílu každým dnem poznáváme, nese i jiné než lidské oběti.

Bydlím se svou rodinou na vesnici. Na vesnici, kde naprosto každý chová minimálně jedno zvíře. A mít jen jedno zvíře je u nás opravdu ojedinělé. Řada našich spoluobčanů vlastní malou soukromou zoologickou zahradu. A tak to má být. Zvířata odjakživa patřila na vesnici.

Naše sousedka, paní Večerková, bydlící v domečku přes silnici, má fenku Britu, my psa Alíka. Ona chová kočku Milku, my dvě kočky, Cilku a Marušku. Pro naše děti je život se zvířaty stejně samozřejmý, jako třeba dýchání. Nedávno mi ale dcera znepokojeně říkala, že dlouho neviděla sousedovic Britu. Paní Večerková je už v letech, možná si Britu odvezla její dcera do města, pomyslela jsem si. Jak znám paní Večerkovou, je z viru, který nás ohrožuje, vyděšená a bojí se vycházet ven. Brita žila sice na zahradě, paní Večerková ji ale v časech před koronavirem pravidelně venčila. Chodila s ní dlouhé procházky do lesa, někdy zašla až na konec vesnice do polí.

„Ani Milku jsem dlouho neviděl,“ připojil se syn.

„Kočka si poradí, toulá se a domů někdy přijde až navečer,“ řekla jsem, a tím jsem na zvířata paní Večerkové docela zapomněla.

Jenže včera venčila má dcera našeho psa a domů se vrátila současně s Britou a Milkou paní Večerkové.

„Ty jsi šla vyvenčit zvířata i sousedce?“ divila jsem se, protože zvláště Milka přece venčit nepotřebovala.

„Ne, já je našla v lese,“ odpověděla dcera.

„Že by se jí zaběhly, holky jednu chlupaté?“ vyslovila jsem své podezření.

„To asi těžko. Byly obě uvázané u stromu.“

A tak jsem se vydala za paní Večerkovou domů. Dveře neotevřela, ale vyklonila se do okna. Myslela jsem si, že sousedka bude mít ze zvířátek radost, ale mýlila jsem se.

Rozplakala se s tím, že zvířata už doma nechce.

„Ještě by mě nakazily tím virem, co je všude kolem nás,“ přiznala sousedka, která, ač sama doma, měla na ústech hned dvě roušky přes sebe a ruce měla opatřeny rukavicemi.

„Paní Večerková, kdy jste naposledy jedla?“ zeptala jsem se své sousedky. Pokud se tak bojí na vlastní zahradě, pochybuji, že sousedka chodí do obchodu, který je buď ve městě, nebo malý obchůdek na konci vesnice.

„Co se staráte?“ zeptala se pobouřeně.

„Já, že bych vám klidně někdy nakoupila, nebo mé děti, když půjdou do obchodu ony. Nic nám to neudělá.“

„Skutečně?“ Zdálo se, že sousedka váhá. Pak ale odmítavě zavrtěla hlavou.

„Nebojte, vezmeme si rukavice, na nic nebudeme sahat, a hned z obchodu nákup doneseme k vám,“ řekla jsem.

Sousedka se nakonec dala zviklat. Svá zvířátka však odmítala dál, a to i ve chvíli, kdy jsem ji přesvědčovala, že ona se od zvířat určitě nakazit nemůže, spíše naopak.

„Tak my si je zatím vezmeme k sobě,“ řekla jsem na adresu kočky a psa.

„Klidně si je nechte napořád.“

Od tohoto dne jsme při cestě do obchodu vždy nejdřív navštívili sousedku, aby nám dala svůj seznam, co potřebuje nakoupit. Zavolala jsem ještě dceři paní Večerkové do města, jestli si nechce kočku nebo psa vzít k sobě. Ta má ale časově náročné povolání, a jak mi řekla, zvířata by si v panelákovém bytě nezvykla.

„Ale už vím, proč maminka chtěla obojek, co naše Brita měla jako štěňátko,“ řekla dcera paní Večerkové náhle.

Ano, byl to právě ten obojek, který měla Milka, kočička paní Večerkové, na krku, když ji má dcera našla uvázanou u stromu. Byla a jsem stále na paní Večerkovou nazlobená. Zvířata, kdyby je nenašla má dcera nebo někdo jiný, by zemřela strašlivou smrtí. Co ale naděláte se starou ženskou, která má panický strach? A tak máme už tři kočky, psa a fenu. Ta naše chlupatá pětka si náramně rozumí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10