Čudla

Od smrti mého manžela a tatínka, aby byl v domě aspoň pár dní „chlap“, k nám jezdí o prázdninách prasynovec Péťa. Dorazil i letos, ale ouha, zrovínka v týdnu, kdy počasí do letních tropů a slunečních dnů mělo opravdu daleko. Co s ním tedy podniknout, když v letech minulých jsme vše, co by kluka mohlo zajímat, v širokém okolí projezdili? Byl zvyklý, že pobyt u nás probíhal v akční formě, pořád jsme někde byli a překvapovali ho nejrůznějšími atrakcemi a zajímavými místy. Děsila mne představa, že se Péťa bude  celý týden nudit u počítače, křížovek a televize a hlavně bude poslouchat vzdechy nás postarších tetek, kde nás zrovínka píchlo.

„Vezmi ho ke mně na rybník, kluk si zachytá a bude spokojen,“ nabídl mi přítel, majitel krásného rybníku plného chutných ryb.

„Péťo, nachytej v kompostéru ty nejtučnější žížaly, odpoledne si zachytáš u strejdy,“ nakázala jsem ráno a šla chystat svačinu s sebou. „Júúúú, paráda, tam jsi mne vzala vloni a bylo to príma, letos musím chytit nějakého pořádného macka,“ radoval se a vesele mi přehraboval obsah kompostéru lovíc ty největší kousky.

Po obědě jsme vyrazili. Foukal ledový vítr, tak jsem dohlédla, aby se pořádně oblékl, půjčila jsem mu lesana (nepromokavý oblek) po manželovi a nacpala do kapsy svačinu. U rybníku už čekal přítel, Péťovi ukázal, kde má zkusit chytat a my s přítelem jsme si sedli před chatku a koukali přes rybník, jak se u vody „zabydluje“. Po chvilce se k němu přidal ještě přítelův sedmiletý pravnuk Honzík, který hulákal jak na lesy a ryby akorát tak plašil. Vítr fičel stále více, bylo mi zima, tak jsem zavolala, zda klukům není zima a nechtějí-li čaj, ale oni že ne, ať je nerušíme. Zalezli jsme tedy do chatky, povídali a já vařila čaj a kafe, abychom se zahřáli. Občas jsem koukla ven, co dělají kluci. Péťa  si hrál se svým novým mobilem, Honzík pobíhal kolem, dupal a zlobil se nahlas, že ryby neberou. S přítelem jsme se smáli, že s takovou nechytí ani čudlu, ale že bychom Péťovi nějaký ten pořádný kus přáli. Položila jsem na stůl kávu a sobě začala sladit čaj, když vtom se to stalo:

Zahlédla jsem, jak se prut vymrštil a letěl do vody. V tu chvíli Péťa zabraný do psaní SMS vyskočil, jako když ho vosa píchne, vteřinka zaváhání, mobil letěl do trávy, za ním boty a kalhoty a šup, skočil za prutem do vody. Já popadla foťák, vylítla ven z chatky, utíkala kolem rybníku k Péťovi, cestou jsem jedním hmatem vytáhla z auta moje rezervní oblečení a osušku, co si pro „strýčka Příhodu“ neustále vozím. Mezitím ale chlapec zjistil, že je v rybníku větší hloubka než předpokládal, tak na břeh letěla mikina i tričko a on plaval pro prut jak o závod.

„Je velkej?“ zeptala jsem se. “Kdepak této, to bude jenom nějaká čudla,“ odvětil a v té chvíli prut chytil. V tu chvíli se ve mně odehrával vnitřní boj. Na jednu stranu jsem viděla, jak stojí v ledové vodě, ledový vítr mu na zádech vytvořil i na tu dálku viditelnou husí kůži a už jsem ho v duchu viděla v horečkách celý zbytek pobytu u nás, ale druhé já mi říkalo: „nekaž mu to, je to opravdu jeho zážitek, jinak by tam neskočil“. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si vzpomněla na jednoho nejmenovaného politika a řekla si, že i malá čudla může udělat velkou radost a vyčkala, až Péťa dokončí svůj lov.

Po chvíli se dostal i s prutem ke břehu a Honzík s podběrákem pobíhal sem tam a snažil se kapra chytit. Jenže to nebyla žádná čudla, ale opravdu pěkný kousek, ale nakonec ho kluci utahali a kapra vyndali. Začala jsem Péťu utírat osuškou a nakázala, ať se okamžitě obleče do mých věcí, neboť jeho triko a mikina byly mokré a při vyhození na břeh přistály na kalhotách, které se také promočily. Honzík se ujal kapra a já Péťu hnala do chatky s tím, aby vypil hned čaj, co je na stole, že bude zrovna tak akorát a zahřeje ho. Pak teprve jsem dovolila, aby si rybku prohlédl, změřil a vyfotil ze všech stran. To bylo radosti, kapr měl 60 cm, takže opravdu žádný chcípák.

Při odjezdu nás Péťa ujistil, že pobyt u nás byl príma jako všechny ty předešlé roky, ale že nejlepší byl zážitek s lovem kapra, který zastínil i výlet na Lipno na chodník v korunách stromů.

A obavy z nastydnutí byly zbytečné. Jediný, kdo se ten den nastydl, jsem byla já a to jsem se opravdu ani prstíkem nenamočila.