Jednoho dne se na cukrárně objevil inzerát, že přijmou cukrářku, případně prodavačku v jedné osobě. Nejsem vyučená cukrářka, ale dorty peču často a ráda pro rodinu i známé. Tím, že jsem vystudovala design na střední a posléze i vysoké škole jsem doufám dost nápaditá a mám vkus. Práci jsem potřebovala, tak proč to nezkusit? Dcera už je velká, žije sama s přítelem, a já měla po rozvodu dostatek času. Mít zaměstnání takřka doma je obrovský benefit.

Paní majitelka vypadala skvěle. Milá, usměvavá kulaťoučká paní se náramně hodila do cukrárny s vystihujícím názvem U pusinky. Přijala mě takřka okamžitě s tím, že mě ihned uvede do přípravy dortů, zákusků i prodeje. „To budu zároveň dorty péct i prodávat?“ zajímalo mě.

Paní přikývla. Budu prý mít dostatek času vepředu prodávat a vzadu péct. Přehlédla jsem vitrínu plnou zákusků. To zvládnu, ujišťovala jsem samu sebe. Musím!

Po dvou ukázkových směnách mě paní majitelka opustila. Zůstala jsem v cukrárně sama. Ten první den, co jsem byla hozena do vody, jsem měla směnu až do večera. Měla jsem dostatek času si vyzkoušet, co zvládnu, a nebylo to rozhodně lehké. Domů jsem se připotácela a ihned usnula. Druhý den byla sobota a já musela opět do práce.

Zákazníků přišlo i v sobotu dost a tržba nebyla zrovna malá. Bylo to dost vysilující, obsluhovat a odbíhat přitom k zapnuté troubě. Den mi ale příjemně uběhl, nic jsem nespálila a upečené korpusy se mi povedly. Byla jsem nadšená. Večer přijede majitelka, jistě mě pochválí.

Večer jsem zamkla obchod a dala se do úklidu. Plechy, mísy, hnětače, vše muselo být čisté. Vytřít prodejnu, schovat zbylé zákusky do velké lednice vzadu… Co s nimi majitelka asi udělá?

Majitelka přijela o hodinu později, to už jsem měla být dávno doma. „To jste všechno napekla?“ přehlédla pohledem korpusy. Dmula jsem se pýchou, samozřejmě, že sama. „A proč to není ozdobené? Kde máte krémy?“

Krémy jsem neměla. Myslela jsem si, že korpus, který upeču, a je ještě horký, nechám odpočinout a následující den korpusy nazdobím, aby byly výsledné zákusky co nejčerstvější. Do cukrárny chodily maminky s dětmi. Proč jim prodávat zákusek s krémem z předchozího dne?

„To musíte hned! A proč nemáte vyleštěné vitríny?“ zavelela a já ustrašeně popadla hadřík a leštila neviditelné šmouhy.

Časem jsem si zvykla dělat vše. V jeden den prodávat, péct, zdobit, uklízet, leštit, zdobit, objednávat suroviny, psát reklamu na výlohu, platit faktury dodavatelům, vyřizovat velké objednávky pro paní vedoucí, která zatím byla s další zaměstnankyní v druhé, větší cukrárně. Byla jsem k lidem milá a oni to ocenili. Chodila jsem nevyspalá, ale zákazníci mě měli rádi, a to bylo hlavní. Na co jsem si ale nemohla zvyknout, bylo to, že zákusky se prodávaly do té doby, dokud se neprodaly, a že to často trvalo téměř týden.

„Paní vedoucí, ten krém je ale tvarohový, nebude už k jídlu,“ podotkla jsem jednou.

„Takový krém vydrží dlouho,“ řekla vedoucí, a byla pryč.

Po dalších pár dnech, když si mě vedoucí asi dostatečně vyzkoušela, přišel další šok. Když se zkazil nějaký krém na zákusku, opatrně se musel odstranit a na původní korpus nanést čerstvý, jen aby se zbytečně nevyhazoval celý zákusek. Když byl dobrý krém a oschlý korpus, dělalo se to naopak. Korpus se převezl na velkou cukrárnu a krém se nanesl na čerstvý korpus. Až po čase jsem se dozvěděla, že staré korpusy se nelikvidují, jak jsem se domnívala, ale melou do různých rumových, kokosových, čokoládových a ořechových koulí. Ty se pak prodávají jako čerstvé. Začala se mi má práce hnusit. Chodila jsem do práce s odporem. Když paní vedoucí zjistila, co vše zvládnu, musela jsem chodit do práce každý den včetně víkendů. Začala jsem se nenávidět. Byla jsem to ale právě já, kdo na začátku sliboval, že budu pracovat i 24 hodin v kuse. Nabízela jsem loajalitu, pracovitost, a tak jsem měla, co jsem chtěla.

Po čase zákazníci zjistili, že ne vše, co se prodává jako čerstvé, je skutečně čerstvě napečené. Tržby klesaly a zákazníci nakupovali stylem: „A je to čerstvé?“ Většina ale už nikdy víc nepřišla.

Co jsem měla dělat? Snažila jsem se zákazníky přemluvit na jiný druh zákusku, vnutit jim to, co čerstvé bylo. Věděla jsem ale, že to staré si stejně někdy odnesou v podobě na první pohled lákavé koule. Po čase mi občas zákazník zboží vrátil, že není k jídlu. Protože jsem nemohla nákup stornovat, to mohla jen samotná majitelka, která se mnou v cukrárně nebyla, vracela jsem peníze ze svého. Přece nebudu hledět na nějakou tu kačku? Tržby i tak klesaly a majitelka začala být zlá na mě.

Jednou za týden se čistila celá prodejna s výrobnou, za chodu. Nezavíralo se. Byla jsem na vše sama. Při prvním velkém úklidu jsem spálila korpus. Nemohla jsem balit zákusky, markovat zboží, vydávat drobné, péct a zároveň telefonovat objednávky a vymývat celou kuchyň, horkou troubu drhnout, mýt vitríny a leštit výlohu, na kterou jsem musela ihned napsat nabídku. Vedoucí přijela jednou na kontrolu. Ve vzduchu byl ještě cítit pach spáleniny. Příšerně mi vynadala.

 „Nejen, že spálíte, na co šáhnete, ještě výloha není nadepsaná a všude je strašný nepořádek,“ běsnila.

Ten den jsem oplakala. Přesto jsem se rozhodla to ještě zkusit. Následující úklidový den jsem přišla do cukrárny už ve čtyři ráno, když jsem měla být ještě doma. Za tmy jsem leštila výlohu a snažila se rozepsat nabídku tak, aby zákazníci byli natolik hloupí, že přijdou pro starý zákusek.

Ještě než jsem otevřela prodejnu, upekla jsem jeden korpus. Pak jsem musela otevřít. Než přišel první zákazník, rozhodla jsem se ještě troubu pořádně vyčistit. Myslela jsem si, že je už zchladlá, a tak jsem se dala do drhnutí. V jednu chvíli jsem se ale přitiskla k její stěně a hrozně jsem se spálila. Z posledních sil jsem se dovlekla do prodejny. Ruku jsem měla samý puchýř, moc to bolelo, málem jsem ztratila vědomí. Do obchodu vešel první zákazník. Když viděl, jak vypadám, ihned volal sanitku.

„Nemůžu odejít, nemůžu odejít, nemůžu odejít,“ opakovala jsem, ale odvezli mě. Hospitalizaci jsem odmítla. „Musím do práce,“ opakovala jsem.

„Tak nějakou dobu na práci musíte zapomenout,“ usmála se konejšivě doktorka. Musela jsem podepsat nesouhlas s hospitalizací a dostala jsem injekci proti bolesti, léky i mastičky. Hned druhý den mě čekal převaz.

„Vy pracujete U pusinky?“ ptala se mě mladá sestřička, která mi vypisovala nemocenský lístek. Přikývla jsem. „Já tam taky jeden čas pracovala.“ „A proč jste skončila?“ zajímalo mě. „Asi kvůli vzdělání, že? Taky mám školy.“

„Kdepak,“ řekla sestřička. Co mi pak řekla, to mě šokovalo. Nedostala zaplaceno a nebyla prý ani hlášena na zdravotní pojišťovně. „Prostě jsem dělala na černo, aniž bych to tušila, a po několika měsících jsem si vyprosila jen devět tisíc.“

Já za sebou už první výplatu měla. Byla sice nižší, než mi majitelka slíbila, ale měla jsem její slib, že další měsíc mi proplatí i ten zbytek. Neproplatila. Stále čekám. Někdy si říkám, že jsem možná měla v práci vydržet. Byla to práce, do které jsem mohla v papučích. Vždy, když mě ale přepadnou podobné myšlenky, podívám se na svou ruku. Jizva dodnes vypadá ošklivě, a vždy mě vrátí do reality.

Při každé změně počasí mi bolest připomene, jak jsem byla hloupá, naivní a důvěřivá.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10