Cyklistická neděle

Jsem smolař, někdy neskutečně velký. Jako nedávno...

Byl víkend. V pátek jsme se pohádali s přítelem. Předem jsme byli domluveni na tom, že v sobotu zajedeme na vaječinu k jeho přátelům a on mě při té příležitosti představí. V neděli jsme pak měli jet na kole na mou oblíbenou trasu do Polska. Trasa měří 27 kilometrů, ale v záloze mám i delší, padesátikilometrovou. Protože jsem na kole dlouho neseděla, plánovala jsem tu kratší trasu. Jenže po hádce přítel bouchl do stolu a prohlásil, že na vaječinu půjde sám a na kolo se mnou odmítá jet. Já si přitom plánovala parádní víkend.

V sobotu jsem vstala, a hned byla uplakaná. Volný den, krásné počasí, a já neměla nic v plánu. Snad zajdu za kamarádkou, nebo k rodičům. Těšila jsem se ale na smažení vaječiny, na zábavu i na to, že poznám nové lidi. Nakonec jsem sobotu proseděla doma.

V neděli jsem vstala s předsevzetím, že si svou oblíbenou projížďku na kole nenechám nikým vzít, nikým zkazit. Přece nejsem nesamostatný tvor, abych si nemohla vyjet sama? Bývaly časy, kdy jsem na kole jezdila pravidelně o samotě. Oblékla jsem si cyklistické kalhoty a triko, nachystala jsem si pouze dvě müsli tyčinky, litr vody a meruňku. To mi obvykle na projížďku stačí. Nevzala jsem si ten den ani korunu, ani platební kartu a samozřejmě ani doklady. Tak nějak jsem v roztržení zapomněla. Vyvenčila jsem psa, aby nestrádal svou samotou a vyprostila kolo z pokoje. Po několika krádežích mám kolo doma. Jeho vysvobození je ale práce sama o sobě. Kolo naráží do zdí, dveře jsou celé obité a kolo také. Pořád ale lepší, než aby mi ho ukradli. Konečně jsem stála na chodníku před domem. Teď už necouvnu. Musím podotknout, že bylo už odpoledne. Tak dlouho jsem se totiž přemlouvala. Zvolila jsem svou obvyklou trasu do Polska, a ze vzteku tu delší.

Po pár metrech na kole jsem se cítila rázem lépe. Naskýtaly se mi nejkrásnější výhledy, jaké z výletů na kole znám. Lysá a celé Beskydy ležely přede mnou jako na dlani. Jak já tu trasu miluji! A samozřejmě rázem se vyplavovaly endorfiny a já zapomněla na své bolístky.

Ujela jsem zhruba třicet kilometrů. Zbýval jen strmý kopec, šílený sešup, na jehož konci je jezero se zámkem. To byl můj cíl jízdy. Odtud se budu vracet domů, až si trochu odpočinu, sním müsli tyčinku nebo rovnou obě, občerstvím se vodou a sním také meruňku.

Když jsem sjížděla z prudkého kopce dolů, hlavou mi táhla myšlenka, že píchnout tady, jsem v háji, ale opravdovém. Nedokázala bych se asi vrátit. A v tu chvíli se to stalo. Řídítka se prudce zkroutila a já měla co dělat, abych neupadla. Kolo začalo rachotit. Píchla jsem duši. Kolo bylo úplně prázdné. Nevozím s sebou hustilku, protože nemám žádnou, která by mi kolo spolehlivě nahustila. Většinou mi kolo hustí přítel, nebo některý kamarád. Nevozím ani náhradní duši, protože bych si s ní asi nevěděla rady, a ani lepení.

Nezbývalo, než se dopravit domů náhradní dopravou. Ale jakou? V místech, kde nic nejezdí a já nemám u sebe peníze? Napadl mě přítel. Několikrát jsem mu volala, ale telefon nebral. Je asi naštvaný, pomyslela jsem si. Pak mě napadl jeden můj kamarád. Taky má auto a držák na kolo. Mohl by mě vysvobodit. Jenže Petr mě předem upozorňoval, že mu nemám o víkendu volat, protože bude mít doma přítelkyni. Jenže já si nevěděla rady, a tak jsem mu zavolala. Telefon mi nevzal, nejspíš měl vypnuté zvonění. Jeho přítelkyně byla u něj poprvé, jistě nechtěl, aby mu návštěvu někdo zkazil. Sluníčko ještě svítilo a já se posadila na lavičku u cesty. Od domova mě dělilo víc jak třicet kilometrů, a brzy se bude stmívat. Navíc jsem si na projížďku vzala rozedrané boty, které mě dřely na patách s tím, že na kolo to stačí. Vůbec se v nich nedalo chodit a po necelém kilometru jsem měla odřené paty do krve a na chodidlech obří puchýře. Věděla jsem, že domů do rána nedojdu. A co můj pes? Doma měl vodu i granule, dokonce pár piškotů. Ale bez venčení? Kdo mi ale pomůže? Chtěla jsem si něco stopnout. Kdo ale zastaví ženské s kolem?

Šla jsem lesními cestičkami, úzkými, kde větší auta ani nejezdí. Pak mě to napadlo. V celé Evropě přece platí tísňové číslo 112? Nesměle jsem ho vytočila. Nehořelo, já nebyla zraněná, nikdo mě nevraždil, ani tu nebyl nikdo mrtvý, ale vytočila jsem to číslo, protože jsem si nevěděla rady. Zmateně jsem vysvětlovala do telefonu, co se stalo, a dokonce jsem se při líčení mé anabáze znovu rozbrečela. Chvilku bylo ticho, pak se ujistili, kde vlastně jsem. Telefon lokalizovali, ale pro jistotu se ještě zeptali. A pak mě vyzvali, ať počkám.

Nečekala jsem dlouho. Za necelou čtvrthodinu přijelo velké policejní auto. Jestli to byl známý anton, to se mě, prosím neptejte, kolo se ale do něj vlezlo. Policisté chtěli po mně ještě doklad totožnosti, který jsem samozřejmě neměla. Nadiktovala jsem jim jen své rodné číslo, které znám naštěstí zpaměti. A jelo se. Policie mě dovezla až na hranici Polska a České republiky. Když se mě zeptali, kde bydlím, a zjistili, že je to od hranice dalších asi pět kilometrů, ještě asi kilometr popojeli, a pak se rozloučili. Byla jsem jim vděčná. Zbývaly poslední čtyři kilometry. Cesta to s odřenýma nohama nebyla lehká. Nakonec jsem ale dorazila. Když jsem byla u paneláku sousedícího s tím mým, zazvonil najednou telefon. Byl to přítel a ptal se, co jsem chtěla. Prý se věnoval autu, byl v garáži, hlavu měl v motoru a telefon neslyšel. A tak jsem mu vše vylíčila.

„Měla jsi počkat, určitě bych pro tebe přijel,“ řekl.

No jo, přijel, ale kdy? Vždyť už byla venku tma!

S přítelem jsme se brzy usmířili. Asi pochopil, že mě nemůže nechat samotnou. Nebýt policie, asi bych den a noc šla domů lesem, nebo bych musela v Polsku začít bydlet.

Ještě několik dní jsem čekala, jestli mi náhodou domů nedorazí účet za tuto neobvyklou akci. Nepřišel. A tak jsem si zasportovala vskutku úžasně. Sice ne na kole, ale pěšky jsem ušla nějaký ten kilometr, no, na kole jsem taky něco ujela, a hlavně jsem zažila zajímavou neděli. Příště bych ji ale nerada opakovala…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete