Pravda, bývaly doby, kdy jsem výřečností oplýval, bonmoty trousil, historky k dobru dával. U táborových ohňů v hloubi lesních hvozdů - pardon, to je vlastně tautologie. Hvozd totéž co les je, jenže prý temnější, zarostlejší, dílem ponurý. Také v sálech a agitačních střediscích mne posluchači při uvádění estrád amatérských souborů poslouchat mohli. To bylo převážně v době mého vojančení, rekreanti ROH třeba v Sedmihorkách pod Hrubou Skálou měli naše vystoupení předem dáno v programu. O divadelní kariéře jsem psal podrobněji, nebudu se opakovat.
Dokonce od řečnických pultů jsem vážnější úvahy v některém období pronášel. Později jsem se „předváděl“ i v pracovních přestávkách podzemí „hlubokých dolů“ - Petr Bezruč promine... I svou první a jedinou životní družku jsem vlastně „ukecal“, snad se odvážím se jí zeptat napřesrok, to budeme spolu šedesát let, proč si mne vlastně vzala.
Leč, vše je dnes jinak. Už dávno neplatí, že „Co na srdci, to na jazyku“. Dostat myšlenku ze srdce, mozku, či jiného orgánu do úst, stává se stále obtížnějším. Nedostává se okamžitě slov. V hlavě to mám, huba to nevysloví. Již jsem někdy uváděl, nejčastěji užívaným slovním druhem se pro mne stávají zájmena... Takové to „potkal jsem u toho tam tu, co má s tím ty děti, no jak bydleli vedle těch tam a ta tě pozdravuje“ je stávající realitou. Papír, klávesnice počká, až si myšlenky do souladu s písemným projevem dáte dohromady, posluchač je na tom podstatně hůř. Sledovat můj slovní projev nyní stačí jen pravnučka Maruška, máme přibližně stejnou vyjadřovací frekvenci, danou osmasedmdesátiletým věkovým rozdílem.
Navíc, jak již možná víte, jsem navíc hluchý - říkalo se jako pařez či dveře - nevím popravdě proč. To jak uznáte, je rovněž v rozhovoru dosti závažný problém, navazuje se obtížně na dotaz či vyjádření spolubesedníka a s pouhým přitakáváním, když nevíte k čemu, jeden také nevystačí. Nehledě k tomu, že údajným souhlasem se může člověk zavázat k něčemu, co rozhodně nechtěl.
Je mi tedy líto, moje milé přítelkyně, drazí přátelé, pobavit se se mnou v přátelském rozhovoru nelze. Rád vás vyslechnu, pokud budete hovořit dostatečně hlasitě a to k mému levému uchu - to je na tom lépe než to druhé - smysluplné povídání, natož zábavné, ode mne ale nečekejte. Pokud zachováte přízeň mým projevům písemným, budu rád, něco, o čem jsem dosud nepsal si, kupodivu, ještě pamatuju a rád se s p.t. čtenářstvem obého pohlaví o to podělím. Budiž to bráno jako příslib do příštího roku, do kterého Vám, v době vzniku tohoto povídání - ještě předvánočním - přeji vše dobré, lepší, ba nejlepší - Jarda
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz