Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno

Název knihy: Nemám žádné jméno
Autor: Dagmar Hilarová
Nakladatelství: Fragment
Vázaná vazba
Formát: 145x205 mm
Počet stran: 96 str.
Cena: 199 Kč

Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. Knihu vydala pod svým jménem  nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Ukázka z knihy:

Srpen 1944

Srpnový transport, který přišel opět z Holandska, čítal asi dva tisíce hlav. Teď bylo v Terezíně kolem pěti tisíc holandských vězňů a přes květnové odsuny těch, kteří byli odtransportováni na východ, byl stále Terezín přeplněným městem. Nakažlivé choroby se šířily, nevyhnuly se ani mně, a tak jsem si poležela v nemocnici s lehkou úplavicí. Dostala ji i Jarča, ale u ní nastaly komplikace. Už byla v rekonvalescenci, když jí našli chorobu daleko závažnější: úbytek červených krvinek. Pořád se jí chtělo spát a bolela ji nesnesitelně hlava. Převezli ji na dětskou marodku k profesoru S., kam se dávaly jen těžké případy.

„Potřebuje rychle transfuzi,“ oznámil nám doktor. „Ale bohužel, nemáme její krevní skupinu.“ Teta Máří se rozplakala. „Tak si vezměte mou.“ Vykasala si rukáv a totéž jsem udělala já. Potom jsme čekaly na výsledek. Lékař
jen pokrčil rameny a v jeho očích byla beznaděj. Rozjely jsme tedy akci na vlastní pěst. Ještě ten den byla čekárna plná dárců krve a výsledek byl uspokojivý. Tutéž krevní skupinu jako má nebohá sestřenka měla... Uli.
Ten večer se smutek drápkem zachytil v našich srdcích. Ke všemu ještě byl zákaz svícení, neboť se opět několik vězňů pokusilo o útěk. Seděly jsme potmě na palandách a vzpomínaly na Jarču.

„Potřebovala by játra a ovoce,“ povzdychla Věrka.
„Tady a ovoce,“ řekla jsem tiše. „To je jako v té pohádce o dvanácti měsíčkách.“ „Má tam všecko, co potřebuje,“ chlácholila nás i sebe teta Máří. „Nejdůležitější pro ni byla ta transfuze, teď je napůl Holanďanka,“ snažila se žertovat. „Naše krev jí nebyla dost dobrá.“ Tma nás opřádala jako pavučina. Nikomu se nechtělo spát, jistě už byla půlnoc, štěnice vycházely na procházku, vnímala jsem je nosem i kůží. Když jsme ulehly, slyšela jsem za zdí šustění slamníku a chrčivý dech. Ale ke mně se spánek obracel zády.
Věrka si opatřila placatou, kradačskou plechovku a v té vynášela z kuchyně jídlo pro Jarču.

Bylo to nebezpečné, ale nezbytné. Krmila sestřičku gulášem, po lžičkách, jako se krmí mimino krupičnou kaší. Vyprávěla jsem o tom Jirkovi, přišel utahaný z drenážních prací, na které chodil do zahrad pod Ravelín. „Vůbec nic jí nechutná, pořád má chuť jen na rajské jablíčko.“ To jsem neměla říkat. Hned jsem si uvědomila svou chybu a vytanula mi příhoda, která se udála před rokem. Jedna z dívek pracujících v zemědělství si utrhla okurku, kterou u ní našli v nohavici. Nejenže ji zbili, musela hned s nimi. Asi ji zavlekli na Malou pevnost. Od té doby jsme ji neviděli. „Na rajče, povídáš,“ opáčil Jirka a mně se zastavilo srdce. „Hm…“

„Proboha, Jirko!“ zhrozila jsem se. „Slib mi…“
„Klid Karkulko, hned se neplaš. Náš rozhovor byl čistě akademický,“ uklidňoval mě, ale já dostala zlé tušení. Proto mě vůbec nepřekvapilo, když druhý den přede mne položil rajské jablíčko a udělal to s takovou samozřejmostí, jako by šlo o komisárek. Prudce jsem ho objala a rozvzlykala se. Nahromaděný strach rázem vystřídal pocit úlevy. Jako by se vrátil z hrobu. Na nic jsem se ho neptala, mé prsty jen bloudily po jeho obočí a čele, kroužily kolem nosu a úst jako motýli a snažily se vtisknout si podobu milovaných rysů.
Na stole leželo červené jablíčko a mělo cenu dvou životů.

Tuto knihu Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Fragment.