Dalekohled

Bydlím v panelákovém domě až úplně ve vrchním patře. Na sídlišti mám spoustu známých a přátel, jako například kamarádku Věrku bydlící v domě naproti. Věrka ke mně chodí často na pokec i na kafe. Byla to právě Věrka, která si první všimla, že do bytu pode mnou se přistěhoval nový kluk.

Byt byl od úmrtí nájemnice, staré paní Hájkové, na prodej. Koupil ho mladík, ode mne o několik let mladší, který se líbil mně i mé kamarádce.

„Třeba se spolu můžete seznámit?“ snila kamarádka. Nepochybovala jsem, že v tom „já se seznámit“ myslela víc sebe. Ale kus to byl, to se musí nechat!

Od této chvíle ke mně Věrka chodila nápadně častěji.

„Co dělá? Už o něm něco víš?“ Tak a podobně se mě ptávala Věrka při každé návštěvě, a já nepochybovala o tom, že myslí nového nájemníka. I mně se líbil, ale brala jsem ho jako souseda, navíc mladšího.

Jednoho dne jsem uklízela, prala…měla jsem zkrátka volný den a chtěla jsem udělat něco doma. Venku bylo pěkně, a tak jsem se rozhodla prádlo pověsit na sušák na okně. Už jsem měla téměř všechno prádlo na šňůře, když se mi zdálo, že se mi na jeden kousek prádla přichytil druhý a spadl mi z okna na zem. Nevěděla jsem to ale jistě. Zdálo se mi, že k rukávu mikiny se přichytily spodní kalhotky. Dolů na zem, abych se přesvědčila, jsem ale ze svého okna nedohlédla. Vůbec se mi nechtělo utíkat dolů před dům, ale kalhotky, pokud tam skutečně spadly, jsem tam také nehodlala nechat. Člověk když je líný, vymyslí řešení. Vzpomněla jsem si na dalekohled uložený ve skříni. Mám ho dlouho a téměř nikdy jsem ho nepoužila. Na výlety po horách je těžký, a tak ho většinou nechávám doma. Vybalila jsem dalekohled, zamířila a pozorovala plácek pod okny. Papír, nějaký klacek, spadlý kolíček, ale nic z látky se tam nenacházelo.

Tak se mi to asi zdálo, oddechla jsem si a chtěla okno zavřít. V tu chvíli jsem rukou zavadila o rám okna a dalekohled se poroučel k zemi. Tak jsem dolů přece jenom musela.

Dalekohled byl rozbitý na kousky. Taková škoda! Posbírala jsem kousky plastu, vyhodila, a za zhruba hodinu u mě byla Věrka.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se, protože jsme nebyly domluvené.

„Tak ty ho šmíruješ?“ zeptala se s pusou protaženou.

„Koho? Kde? Kdy?“

Jak jsem se pak dozvěděla, Věrka mě viděla ze svého okna protějšího domu, jak čučím dalekohledem někam dolů. A samozřejmě že si myslela, že sleduji svého souseda. Tak proto přišla.

Chvilku jsem si říkala, že jí řeknu, že jsem sledovala své kalhotky, které vlastně nikde dole nebyly. Ale pak jsem si řekla, že když je tak podezíravá, nechám ji u toho. Od té chvíle si Věrka myslí, že je její idol v ohrožení. A ještě víc jde po něm.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10