Damián

Vracela jsem se ten den z práce. Pracuji až za naší vesnicí a do práce i zpět chodím pěšky. Mám to zhruba pět kilometrů, ale autobus u nás jezdí zřídkakdy. A tak jsem se unavená loudala domů, už jsem viděla věžičku našeho kostela, když tu na louce na kraji vesnice vidím našeho Damiána. Běhal si po trávě, vesele chrochtal a já vůbec nechápala, jak se tak daleko mohl zaběhnout. Ano, každou chvíli někdo doma zapomněl zavřít

dveře chlívku a Damián byl fiškus. Dokázal si zvednout rypáčkem západku, která držela provizorní dvířka do jeho výběhu, a pak otevřenými dveřmi vyběhnout ven. Doposud se ale držel na políčku přímo u našeho pozemku.

„Damiáne, co tady děláš?“ Ptala jsem se prasete a přemýšlela jsem, jak našeho pašíka dovedu bez úhony domů. Damián se o mě vůbec nezajímal. Klopýtala jsem loukou a šla k praseti. To jako by na mě čekalo. Nechalo mě dojít až téměř k sobě, aby se pak rozběhlo pryč.

„No tak, Damiáne, měj rozum!“ Ale prase rozum nemělo. Byla jsem utahaná z práce, přede mnou byly ještě čtyři kilometry domů, a já tady honím prase. Když už se zdálo, že i prase je unavené, nechalo se konečně chytit. Jak ho ale dovést domů? V kapse jsem nahmatala vodítko našeho psa Alíka. Bylo tam od posledního venčení. Zapomněla jsem ho dát domů a šla s ním do práce. Vodítko jsem omotala praseti kolem krku. Moc se mu to nelíbilo. Zbýval jen asi dvaceticentimetrový cancour, za který jsem se chytila a táhla prase k cestě.

Cesta domů mi s prasetem trvala dvojnásobek času, než kdy jindy. Damián sebou trhal, smýkal se mnou ze strany na stranu a sklízel pozdvižení u kolemjdoucích. Kdo také venčí prase na psím vodítku? Celá utrmácená jsem doklopýtala do branky u našeho domu.

„Kdo z vás zase nezavřel dveře chlívku?“ Křičela jsem na celé kolo, až děti vyšly na balkón.

„My jsme tam vůbec nebyli, mami,“ řekla dcera.

„Že by tatínek?“ Divila jsem se, protože Damiána většinou pustily děti.

„Já tam před chvílí byl, a Damián byl v chlívku,“ vyšel manžel z garáže.

Napochodovala jsem do chlívku. V rohu byl ve svém výběhu Damián a klidně odpočíval. Zaujal ho jen nový návštěvník, mnou přivedené prase na vodítku. Strčila jsem cizího vepříka do výběhu k Damiánovi a utíkala hladová do baráku. Ukořistila jsem si alespoň suchou housku, protože jsem po jedenáctihodinové šichtě měla pořádný hlad, a utíkala zase zpět k chlívku.

„Proč krmíš cizí prase?“ divila jsem se, když jsem zjistila, že manžel mezitím naplnil koryto oběma prasátkům.

„Já myslel, že jsi ho od někoho dostala a že je naše.“

„Já si taky myslela, že je naše. Ale že je to náš Damián. Teď ho budu muset odvést zase zpátky za vesnici.“

„Máš hlad, jsi po práci, nemám ho tam vzít já?“ nabídl se můj muž. Ten ale nevěděl, na které louce jsem prase ukradla. Jeho majitelé se už určitě po prasátku shánějí, musela jsem se vydat na cestu.

„A co kdybychom ho tam zavezli autem?“ napadlo manžela.

Když dobře nakrmené prase začalo uprostřed snahy nacpat ho do našeho staršího, ale spolehlivého autíčka vyměšovat, snahy jsme zanechali. Popadla jsem prádelní šňůru, ovázala ji praseti kolem krku a vydala jsem se na cestu zpět. Nyní jsem sklízela ještě větší zájem, než když jsem šla domů. Starší děti se vracely ze školy a ukazovaly si na mě a cizí prase a lidé na zahrádkách překvapením kroutili hlavami. Chvilkami jsem si říkala, že odvážu prase a nechám ho napospas svému osudu. Pak jsem si ale představila majitele prasátka, jak ho hledají. Došla jsem až na louku za vesnicí, kde jsem prasátko pustila.

Jak jsem se později dozvěděla, tak prase patřilo samotnému starostovi a uteklo mu už poněkolikáté.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10