Když mi zemřel můj manžel a děti vylétly z hnízda, cítila jsem se víc, než opuštěná. Ve velkém domě jsem žila sama a každičký kout mi připomínal manžela. Prázdno v mém srdci částečně zaplnila první vnučka. Potřebovala jsem ale také partnera. Chybělo mi objetí, políbení i milování. Byla jsem docela mladou babičkou na to, abych zůstala bez muže.

Přátelé se snažili přihrát mi do života své známé a nezadané přátele, kolegy z práce i známé svých známých. Po absolvování pár večeří a procházek jsem si uvědomila, že jsem víc náročná, než jsem si myslela. Nedokázala jsem se zamilovat. Stále jsem srovnávala se svým mužem, který předčasně zemřel na rakovinu. Smiřovala jsem se s tím, že zůstanu sama. Mám vnučku, děti, dům, o který je potřeba se starat. Nedokázala jsem zrušit chov králíků, slepic a krůt. Byl to koníček mého muže a já ho převzala jako štafetu. K tomu můj čas vyplňovala práce v místním družstvu, kde jsem dělala účetní, sekretářku i fakturantku v jedné osobě.

„Nemůžu mít všechno,“ smiřovala jsem se s osudem.

A pak se to stalo. Zuzka, kamarádka z dětství, přišla ke mně na kafe. „Nechceš si vyjít s nějakým mužem?“ zeptala se.

„Už ani ne. O ženatého nemám zájem, o zadluženého teprve ne, alkoholika nebudu podporovat a nespolehlivého nepotřebuju,“ řekla jsem.

„Je to kolega od manžela z práce,“ řekla Zuzana. „Pokud vím, tak dluhy nemá, zadaný taky není, a na ostatní si musíš přijít sama.“

S Danem jsem se viděla hned druhý den. „Nic z toho nebude, nic z toho nebude,“ nabádala jsem se. Zakázala jsem si doufat a snít. Přesto mě Dan překvapil. Nebyl to ani malý skrček, nesmrděl kouřem, nejevil známky opojení alkoholem a krásně se usmíval. A tak jsem se usmála taky. Procházka a následné posezení u kávy ve mně zanechalo pocit očekávání. Při rozloučení jsme si vyměnili telefonní čísla a já doufala, že to nebylo jen známkou slušného chování. Snad k tomu Dana vedlo trochu víc.

Dva dny se nic nedělo. Tak další omyl, další náhodné setkání… Ale stále jsem nedokázala vypustit Dana ze své mysli. Jeho krásný úsměv mě doprovázel při usínání a vzpomínka na něj byla při mně i po ranním probuzení. Pak zavolal a domluvil si se mnou další schůzku.

Měli jsme společné zájmy, náhled na život, a tak se asi mělo stát, že jsme brzy nebyli jen kamarádi. Náš vztah přešel o level dál, stali se z nás partneři.

Dan byl rozvedený a také měl už dospělé děti. Na rozdíl od ostatních nezadaných mužů nekouřil, nepil, vzorně pracoval a hlavně na něj bylo spolehnutí. A já se už necítila opuštěná.

Dokonce jsme začali plánovat společnou budoucnost i to, že by se mohl přestěhovat ke mně do baráku. Dan žil totiž na podnikové ubytovně. Pocházel z města vzdáleného přes dvě stě kilometrů od nás, a to na každodenní dojíždění do práce nebylo. A na baráku bylo práce víc, než dost.

„Pomohl bys mi s prací a bylo by nám hned veseleji,“ řekla jsem, když jsem mu bydlení v mém domě nabízela.

„Hlavně bych byl s tebou stále, lásko,“ políbil mě. Začali jsme plánovat stěhování, ale ještě před jeho realizací mi Dan řekl, že hodlá změnit zaměstnání.

„Jezdil bych pro jednu firmu a měl bych plat jednou tak vysoký, lásko.“

„To bys jezdil po světě?“

„Kdepak. Většinou bych zajišťoval dopravu materiálu v našem kraji. Byl bych na noc s tebou,“ vysvětlil mi. „Jen musím na vstupní pohovor až do Prahy.“

„To nevadí. Hlavně, že pak budeš tady,“ řekla jsem. Tou dobou jsme se znali přes rok a já si už neuměla svůj život bez Dana představit.

Pomohla jsem mu zabalit malý cestovní kufřík. V Praze se měl zdržet týden, tak ať má vše důležité u sebe. Dan se rozloučil a odjel. Ale neozval se mi ani po příjezdu, ani následující den. Jeho telefon byl nedostupný. A já čekala celý týden, kdy se objeví a vysvětlí mi své chování. Nikdo se ale neozval.

Při nejbližší příležitosti jsem se ptala kamarádky Zuzky, jestli o Danovi něco neví.

„Já? Jak já o něm můžu něco vědět? Zeptám se manžela.“

Ještě ten večer mi Zuzka volala.

„Posaď se, prosím,“ řekla do telefonu. A tak jsem si sedla, abych slyšela tu nejhorší zprávu, kterou jsem mohla očekávat.

„Měl po příjezdu nějaké problémy. Snad infarkt? Nevím nic bližšího. Rodina ale oznámila v zaměstnání, že tvůj Dan zemřel.“ Zuzka mluvila tichým smutným hlasem.

Nemohla jsem té zprávě uvěřit. Stále dokola jsem zkoušela prozvánět Danův telefon, a stále dokola mi cizí hlas oznamoval, že je číslo nedostupné. Mé sny a představy vzaly za své. Konečně jsem se zamilovala, konečně jsem si dokázala po svém boku představit jiného muže, konečně jsem chtěla s někým žít, a zase mi ho vzala smrt.

Tentokrát jsem se zařekla, že už nebudu nikoho hledat. A přesto k nám do zaměstnání přišel nový kolega, který se mi začal dvořit. Od chvíle, kdy jsem naposledy viděla Dana, uplynuly dlouhé tři měsíce. Ale já na něj stále nemohla zapomenout. Ač byl nový kolega velmi galantní a možná i hezký, necítila jsem k němu víc, než kolegiální vztah. Brzy to vytušil a našel si partnerku, která jeho city opětovala. A já byla ráda.

Psalo se datum 17. prosince. Týden před Štědrým dnem, kdy jsem nahlédla do kalendáře, a ucítila jsem prudkou bolest u srdce. Svátek měl Daniel. Znovu jsem si vybavila krásný rok po jeho boku, naše sny a plány. A musela jsem si přiznat, že i po těch měsících, kdy mě opustil, jsem k němu stále cítila lásku. Kdyby si nenašel novou práci, mohl teď žít. Bydlel by u mě v domě a chystali bychom se na Vánoce. Byli bychom šťastní. Vzala jsem mobilní telefon, v kterém jsem stále měla uloženo jeho číslo. Měla bych ho smazat. A ač jsem tak chtěla učinit, ještě jsem zmačkla tlačítko se zeleným sluchátkem. Polekala jsem se, když telefon začal vyzvánět.

„Prosím,“ řekl mladý mužský hlas.

„Je to číslo pana Daniela Pospíšila?“ zeptala jsem se.

„Ano. Co mu chcete?“

„On…žije? Nezlobte se, ale toho pána znám a před několika měsíci mi bylo sděleno, že zemřel.“

„Jsem jeho syn. Tatínek měl velmi vážné zdravotní problémy. Byl dlouho v kómatu, a tak se řada lidí skutečně domnívala, že nežije. Mohl bych vám ho dát k telefonu, ale obávám se, že by to k ničemu nevedlo. Táta ztratil paměť. Z toho, co se stalo před jeho nemocí, si téměř nic nepamatuje. Pamatuje si rané dětství, a pak už nic.“

„Víte, já s vaším tatínkem nebyla jen pouhou známou. Měli jsme spolu krásný vztah a plánovali jsme společnou budoucnost. Chtěla bych ho vidět. Ne, musím ho vidět!“

„Ano, říkal mi o vás. I mé sestře o vás vyprávěl. Vy jste ta paní, co jí zemřel manžel, že?“

Chvilku jsem si s Pavlem, Danovým synem vyprávěla, a pak jsem si vynutila, že ho navštívím.

„Nepozná vás. Budete zklamaná,“ nabádal mě Pavel.

„To nevadí. Musím ho vidět. Třeba si vzpomene?“ Trvala jsem na svém jako tvrdohlavé dítě.

Vzala jsem si dovolenou a odjela do vzdáleného města, kde žil Dan a jeho dvě děti o něj pečovaly. Předem jsem si zajistila ubytování v místním penzionu. Musela jsem se pokusit vzkřísit v Danovi vzpomínky na minulost. Stále jsem ho milovala a chtěla být s ním.

První cesta po příjezdu vedla do domu Danova syna. Vlekla jsem s sebou fotoalbum plné fotografií a kytici. Musí si na mě vzpomenout!

Přivítal mě žalostný pohled. Myslela jsem si, že uvidím svého vysokého, usměvavého a silného Daniela. Místo toho Pavel přivezl do prostorného obývacího pokoje invalidní vozík s lidskou troskou.

Jen oči, smutné a zapadlé, přesto s tak typickou modrou barvou, nasvědčovaly tomu, že to je skutečně má dávná láska. Muž na vozíku byl pohublý, shrbený a třásly se mu ruce.

„Dane, Danečku, pamatuješ si na mě?“ Přešla jsem k muži a objala ho. Muž se na mě díval tak, jako bych byla průhledná a on sledoval prostor za mnou. Zakroutil hlavou, jako že si nevzpomíná. Pavel nás nechal v místnosti samotné.

„Kdybyste něco potřebovali, zavolejte,“ řekl, a odešel.

Držela jsem Dana za ruku a snažila jsem se mu připomenout, jak žil. Nevzpomínal si. Mluvení mu dělalo velké problémy a někdy dlouho přemýšlel nad běžnými výrazy.  

„Měla jsem tě ráda. A tys měl rád mě.“ Hladila jsem ho po vlasech. Měl mezi nimi podivné jizvy.

Jak jsem se pak dozvěděla, nebyl to ani tak infarkt, který prodělal, který ho dostal do této podoby. Infarkt ho zastihl za volantem, když jel ve velké rychlosti po silnici. Následovala nehoda, kdy narazil do stromu. Byl po operaci mozku, po mnoha zlomeninách, přišel o jednu ledvinu a měl trvalé následky, které se už nezlepší.

„Doktoři hovoří o zázraku, že vůbec žije. Ani nás si nepamatuje. Sžil se s tím, že jsme jeho děti, protože jsme ho o tom stále dokola přesvědčovali,“ řekla mi později jeho dcera.

„A co stále dělá?“ ptala jsem se.

„Nic. Sedí, upírá pohled z okna. Občas, když má světlou chvíli, sleduje televizi. Většinou u ní hned usne,“ řekly mi obě Danovy děti.

Za Danem jsem docházela celou svou dovolenou. I v mé přítomnosti usínal. Nevzpomněl si ani na mě, ani na svou práci a ani na ostatní věci, které nás dva pojily dohromady. Už to nebyl můj Dan, kterého jsem milovala.

„Myslím, že bude lépe, když na tátu zapomenete,“ řekl mi po třech dnech Pavel, když jsme se loučili.

„Uchovejte si ho ve vzpomínkách takového, jaký býval. I my žijeme ve vzpomínkách. Myslete si třeba, že skutečně zemřel. Bude to tak pro vás lepší.“

A tak dál žiji sama. Ve vzpomínkách se mnou žije starý Dan, kterého jsem milovala.

A občas se potichu, potichoučku, sama pro sebe ptám osudu, jak může být tak krutý. Proč mi dal poznat lásku, kterou mi okamžitě vzal? Proč dopustil, aby se stala z muže loutka bez vzpomínek?