Jistý čas jsem učila na základní škole. Mýma rukama prošla spousta žáků. Každý z nich zanechal určitou vzpomínku. Někdo mi utkvěl v paměti víc, někdo méně, ale každé z těch mnoha dětí zanechalo stopu. Měla jsem svou práci ráda, i když byla náročná.
Přišel rok, kdy jsem musela na základní škole skončit. Škola byla na rok uzavřena, probíhala v ní rozsáhlá rekonstrukce, a my kantoři jsme si našli buď jiné místo, nebo uplatnění na školách v okolí.
Tehdy jsem se dostala na gymnázium. Sice jsem sem nebyla přijata jako stálý kantor, ale učila jsem zde po dobu jednoho jediného roku. Roku, po který probíhala rekonstrukce naší základní školy.
Žáci gymnázia byli stejní, a přesto jiní, než ti na základce. Byli už napůl dospělí, mnohem samostatnější, připravenější na život. Nemusela jsem je „učit“ jako na základní škole, jen vést, jak se naučit učit. Vše ostatní zvládli sami. Snad že šlo o vzorek teenagerů, z kterých byli vyřazeni ti s horším školním průměrem, měla jsem vlastně méně práce. Tamější gymnazisté mě překvapovali svým důvtipem a šikovností, až na jednoho. V zadní lavici seděl Daniel. Učení mu vůbec nešlo. Do hodin chodil nepřipravený, bez učebnic. Často přišel v zapraném oblečení, a zaváněl od něj ne zrovna příjemný odér. Byl roztěkaný, nedával pozor a několikrát jsem ho přistihla, že v hodinách pospává.
„Vy doma nespíte?“ zeptala jsem se ho jednou. Bylo zvykem žákům na gymnáziu vykat.
Pokrčil rameny, nechtěl se mnou mluvit.
Zjistila jsem, že Danielovi hrozí z mnoha předmětů nedostatečná známka. Přitom byl teprve v prvním ročníku. Jak mohl vůbec udělat náročné přijímací zkoušky na školu?
„Tak skončí, no. Neměl tu vůbec být,“ zlomila nad Danielem hůl má kolegyně z kabinetu.
Skončí. Proč ale takový žák na gymnázium vůbec nastoupil? Měla jsem na základní škole spoustu žáků, šikovných, kteří se na podobnou školu vůbec nedostali a skončili na učilišti. Proč se Daniel vůbec stal studentem, nešlo mi do hlavy. Nechtělo se mi nad Danielem hned lámat hůl, jako to udělali mí kolegové. A tak jsem navštívila ředitele gymnázia. Chtěla jsem vidět Danielovy přijímací papíry. Jak vůbec udělal přijímačky? Byla jsem překvapená. Daniel se jevil jako šikovný a nadějný žák. V té době měl každý žák přecházející ze základní školy na následující škole svůj posudek, který vypracoval ředitel základní školy. V Danielově posudku jsem četla, že je to velmi nadaný a šikovný žák. Míval na základní škole samé jedničky. Docházel do zájmových kroužků a byl příkladem pro ostatní. Byl kamarádský a obklopený spoustou přátel. Nyní ale v zadní lavici seděl nesoustředěný, zanedbaný mladík, který učení nezvládal. Ve třídě neměl jediného kamaráda. Jako by se nejednalo o totožného člověka.
Vysvětlení jsem našla na samotném konci Danielova posudku. V závěru stálo, že Danielova maminka umírá na závažnou nemoc.
Pozvala jsem si poté Daniela do kabinetu. Poprvé jsem mu tykala. Byli jsme tu sami a já se zeptala na rovinu na jeho rodinnou situaci. Podíval se na mě smutným pohledem. Nejspíš tušil, že pokud nyní nepromluví, nikdo mu už nepomůže. Svěřil se, že po matčině úmrtí žije jen s otcem. Ten si vodí domů milenky, o syna se nestará, nedává mu peníze. Daniel často hladoví. Pere si sám. O domácnost pečuje převážně taky sám. Otec střídá ženy, zapíjí žal a o syna se nezajímá.
„Zkusím ti pomoct. Jsi ale téměř dospělý. Máš někoho, u koho bys chtěl být, než budeš moct žít sám?“ zeptala jsem se Daniela.
Svěřil se mi, že má ještě tetu, sestru maminky. U té se vždy cítil dobře.
„Táta to ale nedovolí,“ upozornil mě.
Následně jsem si promluvila s jeho otcem. Ten nechtěl o tom, že by jeho syn opustil domácnost, vůbec slyšet. Dostával na syna, dokud studoval, přídavky. Když jsem ale otci vysvětlila, že by se o rodinu mohla zajímat sociálka, nakonec souhlasil.
Danielova teta, tehdy už vdova, žila sama v bytě. Měla dospělou dceru, Danovu sestřenici, která žila v zahraničí. Daniela měla ráda. Jak řekla, bylo to to nejlepší, co její sestra po sobě zanechala. Souhlasila s tím, že u ní Daniel, dokud se nepostaví na vlastní nohy, bude bydlet.
„Aspoň mi
nebude tak smutno,“ řekla.
Netrvalo ani měsíc, a Daniel změnil adresu. Jeho prospěch se začal lepšit. Chodil v čistém oblečení, zajímal se o dění kolem sebe a snadno si získával kamarády.
Na konci prvního ročníku jsem se vrátila na svou původní školu. O Danielův osud jsem se ale i nadále zajímala. Bála jsem se, aby se vše opět nezhoršilo. Daniel ale dostudoval střední školu a úspěšně se dostal na vysokou. Dokonce se zlepšil i jeho vztah s tátou. Až do mého důchodu mě navštěvoval jednou za čas ve škole, ve které jsem působila. Dokonce mě později pozval i na svou svatbu. Oplatil mi tak můj zájem a snahu mu pomoci. Byla jsem jediným kantorem, který mu věřil a dal mu další šanci. A on ji pořádně využil. Dnes pracuje na vyšší pozici, má šťastné manželství a zanedlouho se stane tatínkem.
ChytráŽena.cz