Rozbaluji si po štědrovečerním hodování úhledně zabalené, pod stromečkem uložené balíčky a... Tu máš čerte kropáč - danajský dar! Pozor, následuje cimrmanovský úkrok stranou - do historie trojské války. Všechno začalo nerozvážností Parida, který se nevykecal z rozhodování o ženské kráse tří bohyň, dal jablko jen jedné z nich, pak svedl Meneláosovi  Helenu a u Tróji se válčí už bezmála deset let.     

Někdo praví, že šlo spíše o bohaté trojanské pokladnice, ale o něčem tak přízemním by Homér nepsal, že áno?     
Tak si Řekové řekli, že ušijí na Trójany boudu. Tedy boudu, spíše dřevěného koně. Nechají jej před branou, v něm přibližně tři družstva lehkooděnců, schovají se za bukem a počkají, co bude dál. Jo, označí toho koně jako dar chrámu, tuším Apollonově - snad jsem se trefil. Marně mudrc a věštec Lákoón svým spoluobčanům povídá: „Lidi, neberte to, je v tom nějaká kulišárna, Danaům se nedá věřit, i když posílají dary.“ 

Oni, že ne, bude aspoň nějaká sranda, vtáhnou koně dovnitř města, v noci  Řekové vylezou, otevřou brány a Trója padne. Teprve po staletích se k jejich troskám prohrabe pan Schliemann. Tedy „danajský dar“, něco, co přináší problémy, od té doby ve rčeních  mnoha národů. Jen v Ostravě, jak praví zlí jazykové, se drží označení „Dunajský dar“ na památku jednoho významného papaláše dávných let, on to nebyl mudrc, spíš mudrlant, používal prý různé cizí „termity“, chytřejší okolo něj mu to nevyvraceli. Snad si vzpomenuli, že již zmíněný Láokoón dopadl jako rádce neslavně, i s potomky jej do hlubin moře stáhli mořští hadi.

Co to má společného se mnou, jako obdarovaným? Vybalil jsem knihu, 25 x 30 cm, 130 stran, místy ilustrovanou, leč nepopsanou. Nápis „Dědečku, vyprávěj“ naštěstí bez vykřičníku a podtitul „kniha pro uchování vzpomínek“. Popsání knihy je prý na mně. Nejsou troškaři. Chtějí, abych začal vzpomínkou na své dědečky a babičky z otcovy i matčiny strany a jejich rodiny. Končit mám v současnosti, tedy v mém případě vlastně až u pravnuček. Mezi tím mám vzpomenout svého mládí, dospívání, školních let, práce, manželství, zálib, cestování, etc, etc. Rafinované oslovení „Milý dědečku“ mne má navnadit k plnění téměř nadlidského úkolu.

Jak jsem se prý seznámil s babičkou a jak jsem docílil toho, že si mne vzala? Příští rok budu s ní šedesát let a dodnes to nevím, mám riskovat a zeptat se.

Naštěstí nejsem v tom sám. Stejnou knihu, pouze s nápisem „Babičko, vyprávěj“ obdržela i má drahá lepší polovina, leč ta se z toho chce vyvléct prohlášením „vždyť těm holkám /má na mysli dárkyně, obě naše vnučky/ jde o tvoje vzpomínky“. Asi se tomu nevyhnu, dnes jsem, jen tak zkusmo, vzal k dopomoci krabici s rodinnými fotografiemi. Ještě že jsou pečlivou rukou mé matky a ženy popsány  a datovány, přistihl jsem se, že si pletu někde syny s vnuky a dceru s vnučkami. A k tomu všemu, si uvědomuji, že jsem si tento trabl na sebe vlastně přivolal sám. Ne, že bych urazil nějakou tu bohyni, ale před nějakým časem jsem se začal zajímat o genealogii vlastního rodu. Ujala se toho mladší z výše zmíněných vnuček, došla do roku 1790, kde ji zastavila neznalost písma - tedy švabachu. Prý, až to překoná, půjde dál ... Pravil jsem, že by mi to stačilo tak do bitvy na Bílé hoře, tedy k třicetileté válce, abych se dozvěděl, patřili-li jsme k vítězům nebo poraženým, katolíkům nebo protestantům. I když na tom ani nesejde. Už teď vím, že máme venkovské kořeny, většinou domkářské, jen občas se mihne nějaký ten půlláník, řemeslník, případně panský kočí.     

Teď doufám, že podobný, vypečený dar /jak pravili medvědi, co se potkali u Kolína/ postihl i některou, některého z Vás, moji milí, moje milé a že se se mnou podělíte o zkušenosti... Přeji hezký den a dobré užití vánočních, někdy možná i trochu „danajských“ dárků.