Dědičnost inteligence

Problematikou inteligence se lidé zabývají již dlouho. Jedná se o složitý komplex vlastností, které do značné míry určují osobitost každého jednotlivce. Často se nad méně inteligentními lidmi láme hůl, protože jsou hloupí od přírody, nadprůměrně inteligentní lidé slýchávají, že jejich výjimečnost je darem od Boha. Na druhou stranu méně nadaní mnohdy tvrdí, že neměli příležitost svou inteligenci rozvinout.

Cílem následujícího článku je poukázat na složitost fenoménu inteligence a seznámit čtenáře s minulými i současnými názory a závěry odborníků na vliv dědičnosti a prostředí na IQ. Nicméně historie genetiky je dosud velmi mladá a výzkum dědičnosti inteligence není zdaleka ukončen.

Existuje řada definic pojmu inteligence. Je to „Všeobecná schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky, všeobecná duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním úkolům a podmínkám,“ (W. Stern), „Vnitřně členitá a zároveň globální schopnost účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnat se svým okolím.“ (D. Wechsler), „Adaptace, tedy rovnováha mezi tím, jak se dotyčný přizpůsobí vlivům okolí a tím, jak si okolí přizpůsobí sobě.“ (J. Piaget)
Obecně inteligencí rozumíme mentální adaptaci k novým problémům  a životním situacím. Inteligenci považujeme za určitý ekvivalent chytrosti, inteligentní člověk disponuje vyššími rozumovými schopnostmi a vyšším rozumovým potenciálem.

Výzkum inteligence probíhá již delší dobu. Francois Galton (19. století) jako první použil Darwinovu vývojovou teorii na studium rozdílů dědičnosti psychických a fyzických vlastností. Galton vymezil dvě hlavní oblasti, ve kterých se liší lidé více a méně inteligentní. První je energie, čili duševní kapacita, druhá vnímavost. Galton zkoumal 1000 „výjimečných“ mužů a zjistil, že pochází pouze z 300 rodin. Také provedl studii inteligence na základě fyziologických charakteristik na 9 000 dobrovolnících a dospěl k závěru, že inteligence je dána výhradně geneticky. Jeho následovníci dnes provádějí výzkumy ve všech anglicky mluvících zemích a podle nich hodnota IQ neurčuje pouze rozdíl mezi jednotlivci, ale také mezi sociálními třídami a lidskými rasami. (V IQ bělochů jsou mnohem větší výkyvy, je zde více lidí se silně nadprůměrnou či silně podprůměrnou inteligencí, kdežto u černošské populace se většina obyvatel nachází v užším rozptylu hodnot. Samostatnou studii rozdílů v inteligenci mezi rasami provedl dr. Bernard. Zkoumal bělošské a černošské děti v dětských domovech, kam se dostaly brzy po narození, a neshledal žádné statisticky významné rozdíly v jejich IQ. Tam, kde se rozdíly vyskytovaly, hovořily ve prospěch dětí černošských.)
Lewis Terman (od 20. let 20. století) provedl studie více než 150 vybraných dětí kontinuálně po dobu 40 let (jeho následovníci ve výzkumu pokračují). Terman vyvodil několik obecných závěrů, např: Nadané děti jsou fyzicky vyspělejší než průměr, věnují se široké škále zájmů, méně inklinují k přeceňování svých dovedností, méně podvádějí, vykazují větší emocionální stabilitu, jsou lepší ve čtení, jazykových schopnostech, matematickém uvažování, vědě literatuře i umění…
Benjamin Bloom retrospektivně studoval 120 předních osobností mimo jiné matematiky a vědce a dospěl k závěru, že u nich od raného dětství docházelo k podpoře a rozvoji talentu ze strany rodičů (či jiných osob). Přispěl tedy k podpoře důrazu na sociální vlivy při rozvoji nadání a inteligence.
Výzkum inteligence (zejména podílu dědičnosti na ní) se často provádí na jednovaječných dvojčatech, protože ta pochází z identického genetického materiálu. Jsou-li navíc vychovávána odděleně, můžeme s jistou mírou pravděpodobnosti jejich shodné vlastnosti považovat za geneticky podmíněné. (Jedinců, které máme možnost takto sledovat, je v populaci poměrně malé množství, proto se často studují i jiní vzájemně příbuzní lidé, u nichž však již nejde o shodný genetický materiál.) J.C. Loehlin testoval podobnost inteligence matek a jejich dětí, adoptovaných krátce po narození, jejich adoptivními sourozenci i adoptivními rodiči. Testy probíhaly ve 2 etapách: 1. Ve věku dětí 3-14 let, druhá o 10 let později. V první fázi existoval vztah mezi dětmi, jejich adoptivními i biologickými rodiči i adoptivními sourozenci. V druhé etapě však už vymizel vztah s adoptivními rodiči, nicméně setrvala korelace s rodiči biologickými. Tento výzkum tedy přispěl k obhajobě genetických vlivů na intelekt.

Dnes již s určitostí víme, že inteligence je podmíněna jak geneticky, tak prostředím. Určit však, do jaké míry se ten či onen vliv uplatňuje, je mnohem složitější.
Především IQ má polygenní charakter (ovlivňuje jej více genů). Pracovní skupina Roberta Plomina se pokouší prostřednictvím spojení s genetickými markery (látkami, které příslušné geny označí) identifikovat geny, které se na rozvoji inteligence podílejí.
I samotné testování inteligence je problematické. Skutečně průkazné testy jsou velni rozsáhlé, na výsledky má vliv celá řada okolních vlivů (od nálady až po aktuální zdravotní stav testovaného). Abychom mohli zodpovědně říci „na kolik se inteligence dědí,“ museli bychom při výzkumu vyloučit jakékoliv rozdíly v prostředí, což je v praxi samozřejmě neproveditelné.
Názory na převahu genetiky či prostředí se liší. „Většinou se míra dědičnosti inteligence udává někde mezi 30 až 50 %“ (Gardner, 1999). „Nejnovější vědecké poznatky potvrzují, že nadání je do určité míry více produktem biologických faktorů.“ (Laznibatová 2001) „…genetika určuje mezní limity intelektového výkonu, kterého je daný jedinec schopen dosáhnout. Zda se jedinec nachází blíže svým maximálním či minimálním možnostem je již závislé na okolnostech ovlivňovaných jeho okolím (prostředím)“ (Gallagrer, 1994).
Plomin a Price (2002) zastávají názor proměnlivosti vlivu genetiky v průběhu života. Vliv dědičnosti na inteligenci je patrný především v ranném a stařeckém věku, zatímco v období produktivního věku, který nejvíce podléhá konvenčnímu vzdělání, je více ovlivněna vlivy prostředí.
Existuje také názor, že genetika nejvíce ovlivňuje mezní konce (Gaussovy) křivky normálního rozložení (tedy osoby se silně podprůměrnou či silně nadprůměrnou inteligencí), zatímco v oblasti průměrných hodnot sehrává dominantnější úlohu prostředí (Hříbková, 2002).
Dr. Mae-Wan Ho nepovažuje výše uvedené a podobné výzkumy „genetických“ a „adoptivních“ rodin za průkazné. „Nikdo nepochybuje o tom, že geny mají na inteligenci jistý vliv…To však neznamená, že by určité geny určovaly jisté konkrétní vlastnosti.“ Sestavila následující vzorec:

Dědičnost = Genetická proměnlivost ( Genetická proměnlivost + proměnlivost prostředí)

Dědičnost se podle něj dá posuzovat pouze z hlediska celé populace a nevypovídá o tom, do jaké míry je IQ konkrétní osoby určeno geny.

Jaký tedy ze současného poznání můžeme vyvodit závěr? Na inteligenci se podílí jak faktor genetický, tak prostředí, avšak názory odborníků na jejich poměrné zastoupení se značně rozcházejí. Obecně můžeme říci, že každý jedinec má vrozenou tendenci směřovat k určité hodnotě IQ a prostředí ovlivní, nakolik se jí přiblíží.
IQ je polygenní, proto jakákoliv snaha identifikovat jednotlivé geny podmiňující inteligenci je zavádějící. Výzkum se v této oblasti nachází teprve na svém počátku. Výsledky mohou být kontroverzní a (ať budou jakékoliv) mohou od základů změnit náš pohled na sebe sama.

agrant – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10