Deštník

Nemám rád déšť. Jeden takový déšť mě kdysi dávno připravil o přítelkyni, bohužel. Nebo radši bohudík?

Byl jsem ještě hodně mladý, nezkušený. Ještě jsem studoval, když jsem poznal Alici. Alice už pracovala, byla jenom vyučená prodavačka, ale to mi nevadilo. Oceňoval jsem její jiné kvality. Studoval jsem posledním rokem vysokou školu a bydlel jsem na koleji. Alice byla o rok starší a pracovala v místních potravinách. Tak jsme se vlastně seznámili. Já si chodil do potravin kupovat svačinu a skromné zásoby, abych si malinko obohatil strohou stravu v menze. Slovo dalo slovo, domluvili jsme se na procházku, a ruka byla v rukávu. Alice žila už ve svém bytě, který jí koupili rodiče. Konečně jsem ji poprvé navštívil u ní doma. Od té doby jsme více času trávili u ní, než venku. I když mi to dávalo zabrat, věnovat se ženě a zároveň se chystat na zkoušky, nějak jsem to zvládal. Byl jsem vždy pilný student. Před zkouškami jsem se přece jenom vídal s Alicí méně často. Nejednou si posteskla, že už je to téměř měsíc, co mě neviděla.

„Po zkouškách si to vynahradíme,“ ujišťoval jsem ji.

Přikývla, ale moc přesvědčená nevypadala.

ednou jsem chtěl Alici překvapit. Vypravil jsem se k ní mimo sjednanou schůzku. Venku mírně poprchávalo, a tak jsem si vzal s sebou deštník. Koupil jsem kytičku a vypravil jsem se ke své milé. Zvonil jsem u dveří déle, než kdy jindy. Už jsem si myslel, že Alice doma není, když jsem zaslechl nějaký šramot a dveře jejího bytu se otevřely. Ve dveřích stála Alice a tvářila se překvapeně. V kuchyni u ní byl neznámý muž a všude kolem různé nářadí. Už jsem se chtěl do něho pustit, když mi Alice pohotově sdělila, že se jedná o opraváře.

„Něco se mi stalo s odtokem, voda mi tekla na zem, asi těsnění,“ řekla.

„To jsi měla říct, opravil bych ti to,“ odpověděl jsem, i když jsem si nebyl jist, že bych to dokázal.

Svou milou jsem podaroval kytičkou, vypil jsem čaj a opravář mezitím odešel. Alice s ním na chodbě hovořila, nejspíš se s ním finančně vyrovnala, a zavřela za ním dveře od bytu. Zůstali jsme sami, přesto se mi zdálo, že je má přítelkyně poněkud nervózní.

Dlouho jsem se nezdržel, ráno jsem brzy vstával. I tak jsem měl radost, že jsem s Alicí mohl být.

Pusa na rozloučenou a odcházel jsem. Když jsem vyšel před dům, zjistil jsem, že jemný deštík se mezitím změnil v pořádný liják. A já zapomněl deštník u Alice. Nejdřív jsem si myslel, že si ho vezmu příště, liják byl ale tak silný, že jsem se přece jenom rozhodl vrátit. Pomalu jsem stoupal po schodech nahoru. Už jsem chtěl zazvonit, když jsem u Alice zaslechl dva hlasy. Jeden patřil jistojistě Alici, ten druhý byl mužský. Chtěl jsem odejít. Nakonec jsem přece jenom zazvonil, čekal opět tak dlouho, jako předtím, a když mi Alice otevřela, viděl jsem onoho „opraváře“ v jejím obýváku. Byl to Alicin tajný milenec, který si na opraváře pouze hrál, když jsem přišel. A já hlupák si lámal hlavu, kde má ten opravář pořádnou kabelu. Nářadí, které mu podstrčila nejspíš Alice, naházel jen tak ledabyle do nějaké taštičky a chvatně odcházel.

Tentokrát musela Alice s pravdou ven. Zůstal jsem sám, a až po škole jsem si našel tu pravou lásku svého života.

A za všechno mohl jen zapomenutý deštník…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete