Děti, naše radost i starost

Nejsem jedna z těch maminek, která úzkostlivě pečuje o své dítě, ale když už vidím, že mému dítěti něco skutečně je, tak neváhám a jdu přes mrtvoly, samozřejmě obrazně řečeno. Miluju své dítě, a vždy jsem žila s přesvědčením, že dětští lékaři jsou tu proto, aby včasně dokázali rozpoznat případné onemocnění našich nejmenších, ať už se jedná o něco závažného nebo jen o obyčejnou rýmu. Když mě i s Viktorkem propouštěli z porodnice, tak nás propouštěli i s doporučením na oční vyšetření miminka do nemocnice v Litomyšli. Tam mi řekli, že si z porodnice odnesl infekci v očičkách. Chudáčkovi z očička tekl zelený hnis a nic nezabíralo, do jednoho měsíce jeho věku jsme neměli jistotu, jestli vůbec uvidí.

Díky tomuto stresu jsem téměř přišla o mlíko, ale nakonec jsme to zvládli. Tato příhoda se nám stala asi před třemi a půl lety, ale nejsem s to ji z hlavy vytěsnit, přestože to nakonec dopadlo dobře. Začalo to tenkrát problémem při očkování proti pneumokokovi, které jsme povinně podstoupili u naší tehdejší dětské lékařky, malý šel na očkování s lehkou rýmou, ale paní doktorka trvala na tom, že to ničemu nevadí, druhý den jsme skončili v nemocnici s pneumokokovým zánětem středního ucha, v nemocnici se strašně divili, jak je možné, že dítě s rýmou paní doktorka naočkovala, ale dejme tomu, po dvou týdnech v nemocnici nás propustili a vše bylo v pořádku.

Jenže co čert nechtěl, asi za dva měsíce jsem šla s malým broučkem opět k paní doktorce, jelikož měl kašel a celkově jsem si myslela, že půjde jen o nějakou virózu, která zrovna v té době dost řádila. Paní doktorka si malého ani neposlechla, jen se mu podívala do krku, oznámila, že je vše dobré a dala mu jen nějaký sirupek, byl pátek, tak zřejmě spěchala domů. V pondělí jsme měli přijít na kontrolu.

Když jsme v pondělí dorazili, ještě mně paní doktorka vyhubovala, proč jsem jí už v pátek neřekla, že je na tom syn tak zle, jako bych já mohla vědět bez lékařského diplomu, co mu je, poslala nás do nemocnice, kde si nás opět nechali, syn měl zápal plic, chudáček, skončil na kapačkách. Po této zkušenosti jsem na paní doktorku zanevřela, protože když lékař není s to ani vyšetřit pořádně dítě a nakonec ještě vynadat rodičům, tak to není asi moc dobrý lékař.

Toto vše mi však ale připomněla událost z minulého víkendu. Teď jsou už synovi čtyři roky, takže si už řekne, jestli ho něco bolí a podobně. Opět to začalo pozdě odpoledne, když synovi bez jakýchkoliv jiných příznaků vyletěla teplota na  třicet osm stupňů, dala jsem mu sirup Panadol, ale bohužel s teplotou to hnulo asi jen o pět desetin stupně, naštěstí syn usnul, tak jsem ho nechala spinkat s vědomím, že třeba sirupek zabere později. Když se probudil, tak jsem mu opět změřila teplotu, tentokrát byla jen lehce zvýšená, tak jsem si řekla, jo, bude to dobré, ale stejně jsem ho raději nechala u sebe v posteli, manžel měl noční, tak to bylo bez problémů. Dávala jsem na něj pozor, aby se mu náhodou nevrátila zase teplota, ale musela jsem usnout. Asi ve čtvrt na jednu v noci mě probudil tím, že si položil hlavu na moji ruku a já se zděsila, syn úplně žhnul horečkou. Běžela jsem pro teploměr, a ouha, teploměr vystoupal na 40 stupňů, rychle jsem zalarmovala kamaráda, který jezdí taxíkem, oblékla jsem syna i sebe a jeli jsme do nemocnice.

V tom spěchu jsem mu ani nedala nic na horečku, prostě jsme spěchali. Po příjezdu do nemocnice nás však čekalo  překvapení, paní doktorka spala, a než ji sestra vzbudila a než se paní doktorka dostavila do ordinace, tak to trvalo hodinu a půl. A ve finále mi nečekaně vynadali, že jsem paranoidní, když táhnu v noci dítě do nemocnice, když mu nic jiného není, když má JEN teplotu. V pondělí nám naše nová a naprosto úžasná paní doktorka řekla, že u syna začíná angína, teď už je čilý a zase vymýšlí lumpárny, ale takového ho mám nejradši, jelikož vím, že mu nic není.

Máte také podobné zkušenosti s lékaři?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10