Mám jediného syna. Jeho otec zemřel, když byl ještě malý kluk, a já ho vychovala sama. Dnes je to už dospělý muž. Říkejme mu třeba Matěj. Matěj byl vždy zdravé dítě, sportoval a byl pohybově nadaný. Dnes žije sám v pronajatém bytě, studuje vysokou školu a přivydělává si brigádami. Má 24 let.

Letos v květnu mi Matěj volal. Už z jeho hlasu jsem vycítila, že něco není v pořádku. „Víš, jsem možná vážně nemocný,“ řekl. Na chvilku se mi zastavil dech. Jak, vážně nemocný? Synův otec onemocněl v mladém věku rakovinou a po čase zemřel. Má snad můj jediný syn podobný problém? Zmocnila se mě panika. „Možná mám roztroušenou sklerózu.“

Nechápala jsem. Ve svém okolí mám několik přátel, kteří trpí sklerózou multiplex čili roztroušenou sklerózou. Jedna má dávná známá na nemoc dokonce zemřela. Ale proč by něčím takovým trpěl můj syn? Vždy byl pohybově nadaný, vyvíjel se bez nejmenších vad a vždy byl premiantem třídy. Nemoc se v naší rodině nikdy nevyskytla.

Nebudu dlouho napínat. Můj syn měl zkouškové období na vysoké škole, když náhle přestal vidět na jedno oko. Šel k lékaři, kde mu jeho doktorka řekla, že poruchu vidí na neurologický problém. Dostal se na neurologii, kde navrhli magnetickou rezonanci. V covidovém čase byl nejbližší termín až v září. V září na tak závažnou diagnózu! Další navržené vyšetření mozku, EEG, bylo ale přístupné v dřívějším termínu. A protože výsledky byly hodně alarmující, dostal se Matěj ihned do nemocnice. Tam mu udělali rezonanci hned. Diagnóza byla potvrzena. Hodně mě nemoc mého jediného syna zasáhla. Nemohla jsem ale nic dělat. Nemohla jsem si od něj nemoc převzít, ač bych to moc ráda udělala.

Matěj strávil nějaký čas na kapačkách, potom byl propuštěn domů. Ataky, které ho trápily, byly velmi časté. Byla navržena biologická léčba, která mohla být pro průběh nemoci velmi důležitá. Je to vlastně v dnešní době nejúčinnější metoda, díky které lze nevyléčitelnou nemoc alespoň zpomalit. Museli jsme ale čekat na její schválení.

Konečně se Matěj dočkal. Dostal k aplikaci injekce, které provázely velmi vážné vedlejší účinky. Matěj bydlí ve městě, kde studuje, a tak si injekce aplikoval sám. Mně jen řekl, že má po nich velmi silné bolesti a bez analgetik se léčba neobejde. Při návštěvách jsem si všimla, že se mu začínají třást ruce. Je to hrozné, když se máma musí dívat, jak její syn trpí, a nemůže mu pomoci.

Když už se zdálo, že biologická léčba začíná mít mírně zlepšující účinky, nakazil se nemocí COVID-19. Nemohl být očkován, protože to jeho ošetřující lékař nedoporučil. Zdálo se, že bude muset nemoc prožít v nemocnici, dokonce že mu budou muset být aplikovány protilátky. Nakonec měl ale slabé příznaky a nemoc se projevovala jen zvýšenou teplotou, únavou, bolestí hlavy a velmi silnou rýmou se ztrátou čichu. A tak nebyl v nemocnici a protilátky také nedostal. Jen bylo nutné přerušit biologickou léčbu. Když se uzdravil, opět přestával vidět na jedno oko, které se předtím málem dostalo do normálu. Tehdy v RS centru, které syn navštěvuje, nařídili návštěvu očního lékaře. Tím začal Matějovi krutý boj. Všude, kam zavolal nebo přišel osobně, mu bylo řečeno, že nové pacienty nepřijímají a odmítli ho i jednorázově vyšetřit.

Matěj se začal bát, že oslepne. Postupně začal na nemocné oko vidět už jen obrysy předmětů. Tehdy se mi s problémem svěřil. Věděl, že jsem v loňském roce byla operována s očima. Operoval mě sám primář krajské nemocnice, která sídlí ve městě, kde žije můj syn. Stejné nemocnice, kde syna odmítli. A tak jsem se vydala do ordinace primáře orodovat za svého syna. Velmi milá sestřička mi skutečně potvrdila, že pacientů je tolik, že je odmítají.

„Ale můj syn je mladý, vysokoškolák! A nejde s krátkozrakostí, nebo šilháním. On má nemoc, na kterou se může umřít! Může oslepnout! Je to mladý člověk!“

Nechápala jsem, jak někdo může dopustit, aby člověk v takovém stavu nedostal lékařskou péči. Proč? Vím, že zubaři nejsou. Vím, že ortopedi nejsou. Vím, že nejsou praktičtí lékaři, neurologové, je nedostatek chirurgů, internistů a dalších. Dopustit ale, aby člověk, který je mladý a za nemoc si nemůže, přišel o zrak?

Kdybych nebyla u pana primáře operovaná, asi by se syn péče nedočkal. Jen díky tomu, že jsem byla pacientkou pana primáře, mohl syn dostat odbornou péči. Je objednán za měsíc. Věřím, že syn bude v nejlepších rukou. Věřím, že pokud to půjde, lékař mu včas pomůže. Jsem vděčná zdravotní sestřičce, že mě vyslyšela, tlumočila mou prosbu panu doktorovi a ten mi vyhověl.

Jsem alergická na to, když slyším, jak jediní my Češi máme zdravotní péči zdarma a jak je dostupná. O dostupnosti vím své a o ceně také. Například kdykoli si jdu vyřídit nové brýle. Má mamka nedávno takový poukaz na brýle roztrhala. Neměla na ně. Stály totiž jeden a půl násobek jejího měsíčního důchodu. A to jsme jen u očí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10