Diagnóza PES

Můj otec vždy říkal, že jeho přáním je mít psa, fenu. „Nejlépe boxera,“ snil táta. „Boxera? Jen přes mou mrtvolu. Do tohoto domu pes nesmí, dokud tu já budu,“ tvrdila maminka. Mamka neměla moc ráda psy, bála se jich a boxer jako takový v ní vyvolával až panický strach. Jediné zvíře, které snesla, a to ještě u domu, nikoli v něm, byl náš kocour Felix.

„Ten ti musí stačit,“ říkala máma a ukazovala na kocoura. Táta měl Felixe rád. Pes je ale pes. A tak tajně chodil za svým kamarádem, který vlastnil právě boxera, půjčoval si ho na procházky, rozmazloval ho a nosil mu nejrůznější psí pamlsky. Až si máma jeden čas myslela, že je jí táta nevěrný. Jaké však bylo její překvapení, když tátovi před praním pečlivě prohledala kapsy kalhot i kabátu a místo obvyklých doplňků mužských nevěrníků našla psí kostičky, žvýkací tyčinky a kapsičky pro pejsky. Táta neměl ženskou, ale psa, boxera! Ani to mámu neobměkčilo. Psa domů nechtěla, a tak tolerovala to, že za ním chodí jinam.

Když maminka zemřela, tátu to hodně bolelo. Tolik let žili spokojeným manželským životem. Máma chyběla tátovi i nám. My děti jsme ale měli své partnery a své rodiny. Táta zůstal v domě sám. Trápil se, nemluvil, chátral. Napadlo mě navrhnout tátovi, aby si konečně pořídil vysněného psího kamaráda. „Co bych teď, když jsem sám, dělal se psem? Co by s ním bylo, kdybych onemocněl. Jsem starý, za chvíli půjdu za mámou,“ tvrdil táta.

Tehdy jsem dostala nápad. Na inzerát jsem zajistila štěně boxera, fenku. Jela jsem pro ni přes půl republiky. Přivezla jsem ji domů a uvažovala o tom, jak ji tátovi předám. Pokud mu ji rovnou přivedu, znám tátu, nebude ji chtít. Jeho slovo má cenu, řekl jasně ne. A tak jsem fenku přivedla tajně k tátovu domu. Dokonce jsem si na to vzala půl dne dovolené, aby táta netušil, kdo mu psa přivedl. Prostě já byla v práci, já za to nemůžu. Prošla jsem brankou a tiše, aby si mě nikdo nevšiml, se kradla ke dveřím domu. Štěně jsem nesla v náručí.                                                                   

Pejska jsem pak přivázala ke klice vchodových dveří, rychle prošla brankou zpět, zazvonila na domovní zvonek a schovala jsem se za roh sousedního domu. Mohla jsem pak pozorovat, jak můj táta vyšel před dům, všiml si štěněte, chvilku nechápavě hleděl, rozhlížel se, a pak vzal štěně do náruče. Jako by nevěděl co dělat. Pejsek začal nejistě naříkat.

Táta dlouho nevydržel, začal psa chlácholit a neznatelně se usmíval. Pak se za nimi zavřely dveře domu. Nechala jsem tátu ten den se psem samotného. Věděla jsem, že nemá srdce na to, aby ho někam odložil.

Když jsem druhý den tátu navštívila, pejsek už měl jméno. Byla to Aida. Táta výrazně pookřál. „Co ale bude, když se najde jeho majitel?“ Táta měl strach. „Asi ne. Když ti ho někdo uvázal ke dveřím, těžko ho bude chtít. Možná to tak mělo být,“ uklidňovala jsem tátu. A tak Aida zůstala v domě. Protože to byl pes s papíry, musela jsem vyřešit i předání dokladů. Ty jsem poslala pro jistotu anonymně poštou.     

„Chápeš to? Tak někdo dá plno peněz za papírového psa, a sotva má tři měsíce, tak ho odloží?“ kroutil hlavou zmatený táta. Aidě se u našeho táty dařilo. Byla milována celou rodinou, táta při ní pookřál. A když náhodou bylo potřeba hlídání, byly jsme tu my, děti. Aida přivedla na svět pět krásných štěňátek. Jedno z nich, fenku Amandu, si naše rodina nechala. Nikdo z nás si totiž už život bez boxera neuměl představit. Od té doby tvrdím, že pes není záliba, koníček. PES je totiž diagnóza!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10