Diamantové houby

Od doby, kdy se tento příběh stal, už uplynulo hodně vody v potůčku, který teče kolem chaty v malebném údolí Nízkých Tater, kam jsme jezdili na dovolenou každý rok. Tato chata patřila manželovým rodičům, kteří v té době žili v Liptovském Mikuláši, nacházela se kousek od vesnice Lazisko. Nedaleko naší chaty bydlela v chaloupce maminka herečky Květy Fialové a i paní Fialová zde trávila se svými přáteli část divadelních prázdnin.

Přes cestu na dohled od naší chaty byla další chata, kam jezdívala na prázdniny k prarodičům kamarádka našich dětí Janka, se kterou vymýšleli různé hry. Janka byla o 3 roky starší než náš Filip a tehdy už chodila do školy. Bylo to o víkendu, přijeli i rodiče Janky a ten den ráno s nimi byla Janka na houbách. Chlubila se, že taky našla houby a dědeček už je krájí na usušení.
Příliš jsem nevěnovala pozornost tomu, co povídala, jen jsem zaslechla, že v lese viděla krásné houby, ale ty se prý netrhají, jsou diamantové.

Říkala jsem si, že děti si ledacos vymyslí a pustila jsem to z hlavy. Schylovalo se k večeru, byla jsem děti zkontrolovat, měly udělanou skrýš za dřevníkem, říkaly tomu bunkr. Hrály si na školu, Janka byla paní učitelka. Řekla jsem jim, že je za chvíli pozvu na večeři a Janka byla pozvaná taky. Neuplynula snad ani čtvrthodina a volala jsem je, když nešli, tak jsem pro ně šla, ale kolem chaty jsem je nenašla, říkala jsem si, že šli asi s Jankou domů; zaběhla jsem tedy k Dorušincům, ale tam taky nebyli.

S rodiči a prarodiči Janky, manželem a tchánem jsme volali, ale nikde nikdo. K tomu dědeček prohodil, že by se nedivil, kdyby zastavilo auto a někdo je naložil do auta, tehdy tam bylo v dolině v chatách hodně cizinců. Byla jsem hrůzou bez sebe, blížil se večer a já už si představovala, že je buď někdo unesl a nebo na ně zaútočil medvěd, za chaloupkou paní Fialové byly úly, které medvědi občas navštěvovali.

Pak přišla řeč na ranní houbaření, maminka Janky říkala, že se Jance líbily choroše a na jednom stromě, kam na ně svítilo sluníčko, byly obzvlášť pěkné a Janka jim říkala diamantové houby. Taky jsem si vzpomněla, že Katce a Filipovi líčila, jak objevila diamantové houby a že by je měli vidět. Vydali jsme se tedy do lesa, ve všech byla malá dušička, protože les je tam dost hluboký a kde bychom je asi hledali. Bez ohledu na zvěř jsme je pořád vyvolávali, až kousek od kraje lesa jsme je viděli, už šli nazpět. Janka si naštěstí pamatovala cestu a hned rodičům vysvětlovala, že přece musela ty krásné houby kamarádům ukázat, ale že už nebyly tak hezké, protože na ně nesvítilo sluníčko.

Byli jsme tak rádi, že jsme je našli, že ani Janka nedostala slibovaný výprask, jen všichni dostali kázání, že sami nikam nesmí chodit. Janka sice oponovala, že jí přece říkají, že už je velká a že se přece neztratili. Ještě po letech si to všichni pamatovali, to už byla Janka na vysoké škole a když jí to babička připomněla, tak se smála, ale tehdy nám moc do smíchu nebylo. Syn i dcera už jsou dospělí, mají svůj život a na chatu už taky nejezdíme, ale ráda na prázdniny na chatě na Lazisku vzpomínám.