Dítě ve skříni

S probíhajícím létem jsem si vzpomněla na jednu dovolenou na jižní Moravě. S přítelem jsme si vybrali krásný penzion nedaleko Mikulova a těšili se, jak zde strávíme pár pěkných dní projížďkami na kole a poznáváním okolí. Pokoj byl dobře vybavený. Jednu stěnu pokoje tvořily vysoké vestavěné skříně.

Tolik jich v pokojíku ani nebylo potřeba. Po příjezdu jsem začala vybalovat kufry hned do první z nich. Ale z druhé skříně opatřené pojízdnými dveřmi se ozýval divný šramot. Lekla jsem se, jestli v ní není myš.

A tak jsem zavolala přítele. „To vypadá na kočku,“ řekl, když se ze skříně ozvalo zakňourání. Otevřel skříň, a v ní sedělo na dně malé dítě. Chlapeček mohl mít tak dva roky, a z těch pár útržků, než se rozplakal, mluvil německy. „Bože, jak tu někdo může nechat dítě?“, divil se přítel. Malý chlapec plakal a plakal. Vzala jsem ho do náruče, nechal se. Přivinul se ke mně a já přemýšlela, co s ním. Šli jsme na recepci. Paní recepční se dívala na nás i na dítě. „To bude asi těch Rakušáků, co spěšně odjeli,“ řekla pak. „Tak spěšně, že tu nechali prcka?“, divila jsem se. „Víte, oni se asi pohádali. Nejdřív jsem viděla paní s dvěma dětmi. Měli celkem čtyři. Nesla si kufr a požádala o taxík. A pak asi za hodinu pán tu vracel klíče. Odjel autem, ale kolik dětí měl, to jsem si nevšimla.“

„Tak tu asi jedno dítě zapomněli,“ řekl přítel rozumně.

„Ale přece nemohli zapomenout dítě? To přece není taška?“, kroutila hlavou recepční.

„Vidíte přece toho chlapce,“ trochu jsem zvedla hošíka do výše jejích očí. Chlapec sebou trhl, přivinul se ke mně a nechtěl se pustit.

Vše pak šlo rychle. Recepční vyhledala údaje o manželském páru. Zavolala na uvedené telefonní číslo a s někým se chvilku domlouvala německy. Pak se podívala na nás:

„Tak jsem se dovolala mamince. Manželé se nepohodli, paní vzala dvě děti a odjela s tím, že otci nechala dva chlapce. Ten mladší si nejspíš vlezl do skříně. Možná se chtěl schovat, nebo hádku těžce nesl. Ta druhá skříň prý byla prázdná. A asi tam usnul, tatínek se domníval, že žena odjela se třemi dětmi a domů se vrátil jen s nejstarším synem.“

„A co teď bude?“, ptala jsem se a hladila malého chlapce. „No, oni se pro něj zítra vrátí, dnes jim to už nevyjde,“ řekla paní recepční. „Ale co bude s klukem do zítřka?“, ptala jsem se. Recepční chtěla chlapce pohladit, ten jí ale ucukl a tlačil se ke mně. „Vidím, že si na vás zvykl. Nebyli byste tak hodní a nenechali byste si ho do zítřka? Jmenuje se Petr a má 22 měsíců,“ řekla. „Rodiče chlapce se s vámi jistě vyrovnají,“ dodala ještě.

O vyrovnání nešlo. Já tehdy ale ještě žádné dítě neměla a v rodině jsme taky tak malé dítě neměli. A tak jsme spadli do improvizovaného rodičovství, ani jsme se nenadáli. Místo na kolo jsme kluka pořádně nakrmili. V nedaleké restauraci podávali krupicovou kaši. Klučíka jsme nakrmili, já mu půjčila své triko, které měl jak noční košilku, a celou noc spal klidně mezi námi. Ráno nás jeho rodiče, už usmíření, zastihli, jak se s ním houpu na houpačce. Malý Petr se smál, nic mu nechybělo. A tak jsem předala dítě, sklidili jsme spousty díků, a chlapec se vrátil ke svým sourozencům.

A věříte, že se mi po malém Petrovi docela i stýskalo? 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10