Dlask tlustozobý

Anička přelezla zahradní zídku a octla se v lese. Měla tam svoje místečko mezi hustým porostem trnek a šípků.

Chodila tam za ní veverka loudit kousek čokolády nebo oříšek. Na placatém kameni nechávalo děvčátko něco na zub pro ježky. Oni ten kámen znali a po setmění na něj chodili večeřet.

Tentokrát ale na tom placáku seděl ptáček a tvářil se zasmušile. Byl o něco větší než vrabec, nijak nápadný až na to, že měl podivný tlustý zobák – jako papoušek.

Koukal na Aničku a nehýbal se. „Co ty jsi za divného ptáčka?“ ptala se Anička. Tlustozobec mlčel.

„Chceš oříšek?“ nabízela mu. Ale ptáček se polekal a snažil se utéci. Nešlo mu to. Jedna nožka mu podklesávala, a křídlo vlekl za sebou. Brzo toho utíkání nechal a svalil se na zem jako buchtička.

To ta Berta, šelma jedna škaredá, pomyslela Anička na svou kočku. Večer totiž slyšela z lesa poplašený křik. Pes Čertík tam okamžitě vyrazil a s hlasitým štěkotem hnal Bertičku do vrchu. Tak asi zachránil tomu nešťastníkovi život. Berta teď vyspává doma v křesle, ale co když tady ráno ptáčka najde?

Anička svlékla tričko a obratně ho hodila na ptáčka. Ten se pod látkou přikrčil. Anička ho honem zabalila jako miminko. Nic nedbala na to, že ptáček pištěl a chtěl ji klofnout. Očička jako korálky ustrašeně koukala po holčičce.

Anička přelezla zídku zpátky i s ptáčkem. Šla za maminkou. Ta, jak uviděla, co Anička drží, hned šla do sklepa pro starou klec. Vymyla ji pod pumpou, vytřela dosucha, vystlala čistým papírem, pak dala do klece misku s vodou a všelijaká semínka: slunečnice, proso, a taky drobečky z pečiva. Do koutku klece složila hadříček, aby měl ptáček na čem sedět, protože na bidélko si asi nevyskočí.

Zatímco Anička ještě pořád držela ptáčka, připravila si maminka z párátek dlahu na poškozenou nožičku a maličký obvaz.

Mezitím naštěstí přišel tatínek. Ten vydržel ptáčkovo kousání. Ruce měl ztvrdlé od práce, tak ho to nebolelo. Maminka šikovně ptáčka ošetřila a strčila ho do klece. Navrhla Aničce, aby ho teď nechaly na pokoji, protože se jich moc bojí.

A tak postavili klec na okno v ložnici a šli do kuchyně. Anička se ale na něj musela za chvíli po špičkách podívat. Ptáček se krčil v koutě klece na pelíšku z hadříčku. Černé korálky koukaly po Aničce.

„Neboj se!“ povídá mu Anička. „My tě máme rádi! Až se uzdravíš, pustíme tě zase do lesa! A teď hezky papej, abys neumřel!“ A šla pryč.

Na ptáčka se přišla podívat stará paní Kratinová. Když vešly s Aničkou do ložnice, zobatec se pokoušel stát uprostřed klece a kloval zrníčka. Zkoumavě se podíval po příchozích a zobal dál.

„Poslechl mě!“ radovala se Anička. „Papá, aby neumřel.“

„To je dlask tlustozobý,“ řekla paní Kratinová. "Dobře, žes ho zachránila. Už jich je málo. A jak rychle se ochočil!“

Za několik dní už ptáček bujně hopkal po kleci a zobal stále víc semínek. Když mu sundali dlahu, vyskakoval na bidýlko a poletoval po kleci.

Stále víc si zvykal na Aničku. Když na něj mluvila, přiskákal po bidýlku až k ní a poslouchal, co mu děvčátko říká.

Anička se ho ptala, zda by u nich nechtěl zůstat. Ale tomu ptáček nerozuměl. Maminka mínila, že je to přece jen lesní zvířátko a že by se měl co nejdřív vrátit do přírody. Aničce to bylo líto.

„Víš co?“ povídá maminka. „Ať se rozhodne sám. To bude spravedlivé.“

A tak jednou ráno – ptáček byl najedený, napitý, a krásně svítilo slunce – maminka otevřela okno dokořán a pustila dlaska z klece. Ten vyskočil na parapet a ohlédl se po Aničce.

Řekla mu: „Jestli tu chceš zůstat, zůstaň si. Jestli chceš zpátky do lesa, tak leť!“

Ptáček se zaradoval a vzlétl a letěl krásným houpavým letem přes celé údolí i s potokem a nakonec zmizel v protější lese.

Anička se za ním dívala a vůbec nebyla smutná. Představovala si, jak je dlaskovi krásně a že je šťastný zase na svobodě.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10