Pár dní před koncem ledna si naše děti přinesly ze školy lísteček popsaný kontakty na organizace, u kterých je možné hledat pomoc, pokud by se s vysvědčením bály vrátit domů. Podle informací pana ředitele se množí případy, kdy se dítko rozhodne odejít z domova. Někteří z nich prožívají zklamání, ještě do poslední chvíle věřili, že se „to" nějak spraví. Jiní ví, že zklamaní budou rodiče a to na dobré náladě nepřidá. Hlavně ti nejmenší se učí zatím jen pro mámu a tátu. Svoji budoucnost ještě dlouho řešit nemusí. Od tvrdých fyzických trestů se naštěstí upouští, ale i taková facka dokáže pořádně ponížit.
![Dnes už mě nečekejte Dnes už mě nečekejte](https://www.chytrazena.cz/obrazky/admin/clanek/peprmintka-dnes-uz-necekejte-1.jpg)
A výsledky na sebe nechají čekat tak dlouho. Jak mít radost ze čtení, když z něho pokaždé dostanu trojku? Jak bojovat s počítáním, když to doma jde, ale ve škole se to v sešitě jen červená? Je to už pár let, co z domu utekl syn našich sousedů. Učitelka tělocviku mu dala trojku na vysvědčení. Jeho otec je dobrý chlap, ale duší i tělem sportovec. Kluk je spíš po mámě. Umí hezky malovat, pěkně zpívá. Jenže, táta řekl, aby se domů s takovou hrůzou raději nevracel a vypadal při tom příliš vážně. Malého čtvrťáka doma nebylo ještě ve čtyři odpoledne. Máma šílela, táta běhal, lítal, sháněl informace, učitelku i spolužáky. Taky by si podle jeho slov rval nejraději vlasy na hlavě, pokud by na to v té chvíli byl čas. Všechno dobře dopadlo. Naštěstí. Syna našli v nářaďovně na zahradě u babičky. Krčil se mezi lopatami dlouhé čtyři hodiny jenom proto, že táta bude smutný. Je to hloupost? Vždyť ten táta ho nikdy nezbil, neponížil, věnuje se mu, má ho moc rád. Ale kluk to prostě v tu chvíli takto cítil. Stačila jedna jediná věta: „S takovou hrůzou se raději ani nevracej."
Těžko říct, co se takovým žáčkům honí hlavou. Někdy je jejich útěk dokonale promyšlený, děti počítají s tím, že budou muset někde přenocovat, něco pojíst. Mnozí z nich se k zoufalému činu rozhodnou až po cestě ze školy. Někdy mi připadá, že je to vlastně včera, co jsem opustila brány školy. Čas plyne a dvacet let uteče jako voda. Když vidím chování současných dětí, zdá se mi, že se ani moc nezměnilo. To jen my, co jsme dozráli a možná i zmoudřeli odsuzujeme nevhodný slovník, kouření za školou, neúctu k čemukoliv. Sami jsme si prošli obdobím dětství a dozrávání a víme, že to není vždycky jednoduché. Prožít pubertu svého výrostka bez jediného zaškobrtnutí se rovná výhře v loterii. Dost možná, že i tato zaškobrtnutí připraví našeho drobečka na to, aby jednou mohl úspěšněji vyletět z bezpečí rodného hnízda. A jestli je toto bezpečí opravdové, snad se potom nebudeme muset bát ani v pololetí, ani na konci školního roku, že se nám nevrátí ze školy domů.
Peprmintka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz