Dnes v noci jsem byla šťastná. Dvakrát!

I když ono to vlastně není úplně přesné - já byla šťastná až k ránu. Než mi zazvonil budík. A než mě z toho snu svým protivným zvoněním probudil...

Ale řeknu vám, že to stejně stálo za to. Málokdy už se mi poštěstí, že vstávám s úsměvem na rtech a s takovým dobrým vnitřním pocitem. Sny se mi zdají pořád, tedy alespoň podle odborníků, protože poslední dobou si je nepamatuju, takže jako kdyby nebyly. No a protože víme, že každý sen má nějaký svůj význam (byť nám na první pohled často zůstává utajen), tak bych se nad ním měla asi zamyslet. Co mi chtěl sdělit, na co mě upozorňoval? Co mi vlastně moje podvědomí vyslalo k ránu do rozespalé hlavy za signál?

No, zamyslela jsem se. Nakonec mi přijde, že to nebylo až tak složité. Zdálo se mi totiž o manželovi a také o cestě na moje milované hory. Asi tak:

Jsem vdaná už nějaký ten rok a ve snu jsem se vrátila zpátky do doby, kdy jsme spolu s mým tehdy teprve budoucím manželem chodili. Dokonce jsem se přenesla i do našich tehdejších oblíbených míst, do starého města a starého bytu... Nezdálo se mi o něm už pár let. A navíc: oba jsme byli mladí jako tenkrát,  přímo jsem cítila manželovu tehdejší mně tak milou vůni - prostě paráda! O to větší paráda to byla, když se začal odvíjet děj. Ze začátku to moc slibně nevypadalo, protože poté, co jsme se vrátili z nějakého výletu, jsme si od sebe chtěli dát na pár dní pauzu. Neptejte se mě, proč. Nevím. Prostě do „našeho“ bytu jsem se vrátila sama. Bylo tam prázdno a mně se dost brzy a dost intenzivně po mém milém začalo stýskat. Čekala jsem, jestli zavolá a i on na tom bude stejně.

Nakonec už si nepamatuju, kdo z nás dvou v tom snu zavolal první. Prostě najednou jsme byli v našem bytě zase oba a mně bylo hrozně fajn. I když nejdřív jsem se dozvěděla, jak je pro chlapa samota báječná, protože si může ve svém mládeneckém pokojíčku u rodičů pouštět nahlas muziku, co se mu líbí a vůbec si dělat, co chce. Tak jsme si to vysvětlili. Ale netrvalo dlouho a najednou jsme oba přímo fyzicky cítili, jak jsme jeden druhému scházeli. Opravdu strašně moc! Přímo na koberci jsme si to několikrát a krásně dokázali. A bylo to hezčí než kdykoliv předtím!

Pak jsem se ještě omámená tím báječným pocitem najednou viděla ve vlaku (pořád mluvím o mém snu). Tedy byli jsme tam opět oba a ještě stále jsme byli mladí, zamilovaní, bezstarostní (a bezdětní). Bylo léto, měla jsem hlavu vystrčenou z okénka vlaku a vdechovala vzduch naplněný příslibem krásné dovolené a možná i něčeho dalšího. Stála jsem v manželově objetí. Jak bylo za chvíli vidět, vlak mířil do hor. Přímo do Tater, které od malička miluju. Nedaleko od kolejí zurčela nějaká říčka a kapičky vody se rozstřikovaly o kameny až na můj obličej. Bytostně jsem i ve snu cítila tu radost, ten pocit štěstí...

A do toho mi zazvonil ten zpropadený budík!

Poučená o skrytém významu snů jsem nakonec nemusela přemýšlet dlouho. Kdy naposledy jsem se cítila tak šťastná? Kdy naposledy jsme si udělali čas jen jeden na druhého? Pořád se jen za něčím honíme a plníme si svoje povinnosti. Někdy mi přijde, že každý den jen něco řešíme, žijeme za pochodu, náš život se smrsknul na organizování všeho možného i nemožného. Večer vedle sebe většinou usínáme s myšlenkou, jaké povinnosti nás čekají zítra.  Ano, máme se stále rádi a vážíme si jeden druhého. Ale život by neměl být jen o těch povinnostech. Kam se poděl ten krásný pocit z mládí, ta „lehkost bytí“?

Co z toho plyne?

Zastavte se dřív, než začnete snít sen jako já. Užijte si život se všemi radostmi, co nabízí. Užijte si jeden druhého a neodkládejte svoje radosti a touhy. Protože jinak vám sice po takovém probuzení bude krásně, ale nakonec smutno.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10