Přiznám se, že mne ani ve snu nenapadlo, že zažiji pandemii, jakou nezažili ani naši rodiče, narozeni před 2.světovou válkou. Samozřejmě, obyvatelstvo trápily nemoci jako černý kašel, spála, záškrt apod., ale podobné karanténní opatření nebylo nařízeno.
Většina z nás spřádala plány na léto, mnozí měli objednány zájezdy do hor, do lázní, k moři. U nás doma jsme s napětím sledovali, jak si vede náš prvňáček Sárinka ve škole. V duchu vzdělávání seniorů jsem vypomáhala se sledováním a dozoru u úkolů malé „žákyňky“. Udělala mi velikou radost, když jsem ji naučila básničku a ona ve třídním kole obhájila 2. místo. Vyprovázela jsem ji do kroužku, děti zvládly pololetní akademii. V září loňského roku přišla na svět moje druhá vnučka - Ellinka. Jelikož syn bydlí na Slovensku, nebyly návštěvy příliš časté, ale jsem moc ráda, že jsem stihla i pár návštěv u synovy rodiny. Život tedy plynul zcela spokojeně, klidně. Bez větších změn a zádrhelů. Březen však přinesl „zemětřesení“. Po Číně se koronavirus Covid-19 rozšířil doslova po celém světě. Pokud byla zasažena Čína, většina z nás se domnívala, že se za její hranice nedostane. Bohužel vše se změnilo. V současnosti překročil u nás počet nakažených 1700. A stále stoupá. Byly zavřeny školy, restaurace, obchody krom potravin, lékáren. Jsme povinni nosit roušky. Problém nastal, když se zjistilo, že ochranné roušky, ústenky a podobný ochranný zdravotnický materiál nepostačí ani pro zdravotníky, lékaře, hasiče, policisty. Zkrátka pro ty, co jsou ohrožování virem doslova v „první linii“.
Byly uzavřeny hranice se sousedními státy, týká se to bohužel i Slovenska a tak jsem mohla vidět první 2 zoubky malé Ellinky pouze v naší rodinné „videokonferenci“. Mohu takto sledovat i její krmení, první pokusy o lezení, její smích i pláč… Je mi to moc líto, že jsme takto na čas izolováni. Ta touha děťátko obejmout a pohladit ve mně dříme a někdy je mi smutno z pocitu bezmoci tento stav změnit. V autobusech je řidič izolován páskami od cestujících a prozatím se neplatí jízdné. Když se podívám kolem sebe, roušky mají opravdu všichni. Já z počátku využívala šály a šátky, ale zásluhou naší hodné sousedky, sestry a snachy jsem já i další rodina zabezpečena šitými a slušivými rouškami. Většina z nich má i všitou kapsičku na papírový kapesník. Jsem moc ráda, že to takto funguje. Roušky opravdu šije a distribuuje celé Česko, a to je moc dobře. V dobách zlých a těžkých se umíme semknout a dokázat velké i krásné „věci“. Líbí se mi pojem novotvar „rouškovník“, který vyrostl již v několika vesnicích a také „rouškomaty“ fungují a pomáhají. Šikovné švadlenky na něj věší své výrobky a potřební si je berou a v rouškomatech za „pajdu“ máte originál a ještě přispějete na dobrou věc... Další zase vyrábí zdarma ochranné štíty, vaří jídlo a chystají občerstvení pro hasiče, zdravotníky, policisty. Lze si jídlo zajistit i u okének některých pohostinných zařízení. Do interiéru se nesmí, ale okénkem lze podat jídlo. Jsme národ, který se rád druží, a tak nám chybí posezení v předzahrádkách, v hospůdkách, u grilovaček s rodinou a přáteli.
Jsme v mnohém, v zájmu zachování zdraví našeho i dalších obyvatel, nuceni změnit na čas své zvyklosti i radosti. V obchodech dodržujeme mezery, stejně tak na poště. Bohužel někdy fronty vylézají až ven, a tak tito netrpěliví „hadi“ připomínají fronty na toaleťák nebo banány za dob „totality“. Brbláme, nadáváme, trneme a zápolíme sami se sebou, ale dodržujeme a věříme, že zase bude líp. Nikdo z nás netuší, zda to, co se děje, se děje správně, že nařízení nejsou chybná. Ukáže to až čas, tedy doba „pokoronavirová“. Nelze soudit někoho, protože podobnou situaci náš stát, ani celá Evropa ještě nezažila. Moc je mi líto obyčejných Italů, domnívám se, že nemoc byla k nim „zavlečena“, ale jejich vládní činitelé podcenili včasnou ochranu, karanténu apod. Před léty jsem navštívila také Bergamo. Nádherné město, kde nás zubačka vyvezla na starobylé náměstí. Dnes tam denně umírají lidé, na poslední cestu je nemůže vyprovodit rodina, aby nedošlo k dalšímu roznášení Covidu-19. Podobně na tom je i Španělsko, Německo, Francie apod. Destinace, kam jsme létali na dovolenou jsou zdecimovány zákeřným virem a bude trvat hodně dlouho, než se vzpamatují…
Všimla jsem si, že lidé nejsou k sobě hrubí v obchodech, tedy většinou ne, prodavačky se usmívají alespoň očima, protože i ony musí mít roušku. Veliké poděkování patří i jim, bezejmenným prodavačkám, které nám pomáhají zvládat těžkou situaci... V rodinách sice už občas panuje „ponorka“, ale při společenských hrách se často nasmějeme, když nás Sárinka obehraje a čerpá zaslouženou sladkou odměnu. Čteme, tančíme, tvoříme, zpíváme, recitujeme, i hrajeme divadlo. Dílka a akce sdílíme s rodinou a přáteli na netu. Radost mi udělaly zejména parodické vtípky z trilogie „Slunce, seno…“ Ty fakt nemají chybu. Musíme se občas rozptýlit, protože bez nadsázky a humoru bychom určitě i psychicky strádali. Ordinujme si tedy smích a malé „radůstky“ ze života a neztrácejme víru, že jednou bude právě rouška „historickým artefaktem“, který bude zachován dalším generacím jako památka na velkou zkoušku, kterou jsme museli podstoupit.
ChytráŽena.cz