Jako důchodkyně s nízkým důchodem jsem se naučila využít každou slevu, každou příležitost si přivydělat nebo jinak zvýšit svůj komfort života. A hlavně jsem se naučila náležitě šetřit. Někdy to, kupodivu, přináší i humorné příhody, zvláště pro mé okolí.

Ten den jsem se chystala do místního obchodního centra. Podle letáku tam měli mít cibuli za příznivou akční cenu. Vzala jsem si nákupní tašky a jela, jako obvykle, tramvají až k centru. Nakoupila jsem cibuli a další potraviny, když jsem si všimla, že také brambory jsou v akci. Bohužel, měli jen obří pytle brambor na uskladnění vážící 25 kg. Menší balení byla velmi nevýhodná.

„Pokud si koupím celý velký pytel, vydrží mi brambory téměř celou zimu a budu mít po starostech,“ táhlo mi hlavou.

Jak ho ale dostanu až domů?

Pokud bych si zavolala taxík, nevyplatí se mi to. K tramvaji a poté od tramvaje domů ale pytel neunesu. Uložila jsem ho do vozíku a zvolila namáhavou cestu zdarma. Rozhodla jsem se, že těch pár zastávek vozík s brambory dovezu až domů. Má přece kolečka.

Před obchodem se mi ale roztrhl sáček s cibulí. Tři obří cibule se zakutálely od vozíků ke stěně obchodu. Snažila jsem se na ně dosáhnout, v cestě mi ale stálo zábradlí, které dělilo vozíky. Musela jsem přes zábradlí. V tu chvíli zde nebyl nikdo, koho bych o vylovení cibulí požádala, a tak pěkné a velké cibule jsem tam rozhodně nechat nechtěla. Přehoupla jsem se přes zábradlíčko a namáhavě lovila cibuli za cibulí, přitom si hlídala vozík s nákupem. Můj pomalu akrobatický kousek měl úspěch a já vylovila všechny tři cibule a uvěznila je opět v pytlíku. Ještě jsem musela zpět přes zábradlíčko. To už tu byla spousta lidí a já si posazená na zábradlí chvilku připadala jako čarodějnice, která právě přiletěla a hledá místo k zaparkování. A to mě ještě čekala cesta s vozíkem domů. Asi jsem své síly přecenila. Tu trasu nechodím ani bez zátěže. Nyní jsem ale tlačila před sebou těžký vozík a cesta domů vede do kopce. Budila jsem pozornost. Naštěstí jsem cestou potkala mladého souseda. Když mě viděl, jak funím a zoufale tlačím svůj objemný nákup, nabídl mi pomoc. A tak já pokračovala k domovu tramvají, zatímco soused tlačil můj vozík. Doma mi ho předal se slovy, že je to lepší než posilovna.

„No vidíte, a ještě zdarma,“ zažertovala jsem. Co mu mám za službu nabídnout? Ale soused na nic nečekal, nic nechtěl, rozloučil se, vynesl mi brambory až k bytu a vozík nechal před vchodem.

Nejsem zvyklá něco nevrátit. Jsem stará generace. A tak jsem musela vrátit i vozík k nákupnímu centru. Z kopce už to půjde lépe. V polovině cesty jsem ale už nemohla. Procházela jsem kolem malého obchodu, kam také občas chodím nakoupit. A tu mě napadlo, že bych mohla vozík vrátit tam.

S dotazem jsem se obrátila na známou paní prodavačku.

„Jistě, já ho klidně vrátím k obchoďáku, domů chodím tou cestou. Přece se s ním nepotáhnete vy sama?“ Paní prodavačka mě opravdu potěšila. S úlevou jsem postavila vozík mezi ostatní, které patřily oné prodejně.

Večer jsem usínala špatně. Byla jsem unavená z chození a přemýšlela, jestli prodavačka svůj slib dodrží a vozík skutečně vrátí. Obavy se brzy rozplynuly. Kamarádka bydlící kousek od nákupního střediska mi hned druhý den sdělila, jací ti mladí jsou. Viděla prý mladou prodavačku z obchodu, jak se veze na vozíku z obchodního centra. Tam ho vrátila a šla dál pěšky. Paní prodavačka vozík vrátila, a jak to mají mladí ve zvyku, použila ho tak trochu jako dopravní prostředek. Vozík byl ale na místě, já měla cibuli ve spíži, brambory ve sklepě, a tak jsem byla spokojená.

Takže: Dobrá hospodyňka pro cibuli i přes plot skočí a pro brambory si vozík vypůjčí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10