Dobrá hospodyňka Martina

S Martinou jsem se seznámila kdysi dávno, když naši synové navštěvovali mateřskou školu. Kluci chodili do stejné třídy, a tak i já a Martina jsme se začaly navštěvovat a občas jsme si zašly na kávu. Zatímco já byla vdovou a musela jsem se otáčet, abych sebe a syna uživila, Martinin manžel vydělával slušné peníze a Martina si mohla dovolit být doma.

Brzy ráno jsem vstávala, odvedla syna do školky a utíkala do práce. Tam mi vyšli vstříc a pracovní doba mi končila tak, abych stihla cestou z práce vyzvednout syna ze školky.

„Co pořád děláš, když nechodíš do práce?“ zeptala jsem se jednou, když jsme si odpoledne sedly v cukrárně na kávu, Martiny. Naši synové si hráli v dětském koutku v rohu cukrárny. „Co by? Dívám se na televizi, jdu se projít, nebo odpočívám.“

Nechápala jsem, proč Martina odpočívá, když prakticky celý den prosedí na zadku. I nákupy obstarával její muž, když přišel z práce domů. Nechtěla jsem být jízlivá, a tak jsem debatu přesunula na jiné téma. Martina si zkrátka uměla vybrat manžela. Její Pavel si ještě pochvaloval, jak se má dobře. Jeho žena mu po návratu z práce uvaří kávu! Jak já bych ráda vařila kávu někomu, kdo by mě živil. Měli jsme ale se synem co jíst, občas jsem si dovolila vzít syna na bazén nebo na výlet, a to mi stačilo.

Zatímco Martina jezdila s rodinou na drahé dovolené k moři, já trávila svou dovolenou u místního rybníka. Ale i u nás je krásně a můj syn byl spokojený. Byl to malý kluk a stačilo mu, když jsem ho po práci vzala na hřiště nebo se s ním projela na kole, výlet do zoo považoval za velké dobrodružství. „Aspoň se naučí vážit si peněz,“ tvrdili mí rodiče. Asi na tom něco bylo.

A tak já žila svůj skromný život a vrcholem luxusu pro mě bylo ono posezení v cukrárně, zatímco má kamarádka chodila do kosmetických salónů a oblékala se podle nejnovější módy.

Kluci rostli a životy nás dvou se neměnily. Martina dál seděla doma a její muž finančně táhl celou domácnost. Já chodila do práce a byla jsem ráda, že ji mám. Co bych si bez práce počala?

Nedávno se o víkendu stavila Martina ke mně na kávu. Na první pohled byla nějaká smutná. „Stalo se snad něco?“ zajímalo mě. Stalo. Jak mi později Martina řekla, její muž nedostal už druhý měsíc výplatu. Jeho zaměstnavatel přestal platit.

„Takže odchází z práce?“ zajímalo mě. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych já nedostala svůj plat, na kterém jsem závislá. „Asi.“

Bylo to tak. Pavlův zaměstnavatel, soukromník, se dostal do dluhů a firma, ve které Pavel a jeho kolegové pracovali, se ocitla v likvidaci. Zaměstnanci se sice přihlásili jako věřitelé, zaměstnavatel má ale tolik dluhů, že je nejspíš nikdy nesplatí a dle zákonů jsou zaměstnanci se svými pohledávkami až úplně na konci.

Myslela jsem si, že Martina alespoň nyní půjde do práce. Potřebují přece každou korunu? Kdepak, mýlila jsem se. Ona přece nebude pracovat? A tak Pavel si utahuje opasek a hledá nové zaměstnání a jeho žena zatím čerpá z úspor. Až nyní se Martinin manžel diví, že jeho žena není zase tak dobrá hospodyňka…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10