Dobré vztahy dělají dobré sousedy

Rodina paní Kapičkové je pracovně hodně zatížená. Je to lékařská rodina. Děti staré paní, a už i vnoučata, jsou časově vytíženi tak, že svou milou mohou navštěvovat jednou týdně, ojediněle i méně často. A proto pro mě bylo samozřejmé zazvonit, kdykoli jsem šla ven s pejskem, a zeptat se staré paní, jestli něco nepotřebuje. Stalo se normou, že jsem začala paní Kapičkové nakupovat potraviny, denní tisk a občas jsem zajistila také něco na poště apod.

Když starou paní navštívily děti, trvaly na tom, že služby nechtějí zadarmo. Odmítla jsem nabízené peníze. Jsme lidé a musíme si pomáhat. Mně to navíc nedělá problém, přikoupit při svém nákupu pár rohlíků, sýr nebo nějakou tu zeleninu či ovoce i staré paní. Proto jsem dostala alespoň krásnou bonboniéru. O tu jsem se rozdělila stejně s paní Kapičkovou, kterou sice neposlouchají nohy, a občas vynechá srdíčko, nemá ale cukrovku ani jinou z civilizačních nemocí, při kterých by musela dodržovat dietu. A sladké má ráda.

Od tohoto dne jsem dokonce začala paní Kapičkové občas pomáhat také uvnitř domácnosti. Někdy jsem jí vyluxovala, jindy zalila kytky, nebo pověsila prádlo, když její rodina nemohla. Nebylo to zadarmo. Paní Kapičková úžasně pěkně povídá o tom, jak se kdysi žilo. Vypráví mi o válce, o svých dětech, jak je s mužem vychovávali, o tom, jak pracovala jako holka na panském i o svém zesnulém manželovi, když byl ještě mladý. Tím mi splácí mou péči. Čas mi u ní krásně utíká a připadám si jako u kamarádky. Ona to vlastně taková kamarádka, jen trochu letitější, je. A když jedeme na dovolenou, mohu se spolehnout na to, že balíčky a doporučená psaní mi paní listonoška nechá právě u paní Kapičkové. Jsou tam v bezpečí. Tak si i stará paní připadá užitečná.

Když si naši sousedku vzala na začátku pandemie covidu dcera asi na měsíc k sobě domů, do jiného města, protože po tu dobu měla svou ordinaci mimo provoz, poprosila mě, jestli bych po tu dobu nemohla staré paní zalévat kytičky. Bylo mi nepříjemné vzít si klíče od cizího bytu. Kytky by ale měsíc nevydržely. Stará paní i její rodina ke mně měly důvěru a já ji nechtěla zklamat. A tak jsem klíče přijala a o kytky se starala. Za odměnu mi stará paní poté přivezla vynikající jahodový džem, který dělala její dcera. Klíče od bytu paní Kapičkové mi ale zůstaly. Dcera paní Kapičkové mě prosila, abych občas na maminku dohlédla a zkontrolovala, že je v pořádku. A aby nemusela stará paní vstávat a chodit ke dveřím, kdykoli zazvoním, měla jsem si klíče nechat. S rozpaky jsem to přijala. Přece jenom se po domě občas potloukají různí podomní prodejci a možná i bytoví zloději a člověk nikdy neví, kdy a koho mohou navštívit, okrást nebo přepadnout.

Nedávno jsem zase paní Kapičkové nakoupila, pomohla jí s úklidem a k večeru šla na procházku s pejskem. Nevím, co mě to napadlo, ale rozhodla jsem se starou paní zkontrolovat. Obvykle jsem ji večer už nenavštěvovala, aby mohla v klidu odpočívat, ale nyní byl nervózní i můj pejsek a postával u dveří sousedky. Nic mi přece neudělá, když se na ni podívám? Vrátila jsem se domů pro klíče. Odemkla jsem a od dveří zavolala na sousedku. Neodpověděla, možná spala. Už jsem chtěla byt zamknout, když se můj pejsek rozběhl dovnitř. Nemá to ve zvyku. Kdykoli jsem šla za sousedkou a měla s sebou psa, ten poslušně seděl u dveří a čekal. Nyní ale vtrhl do bytu a nebyl k zastavení. A tak jsem se zula a šla za psem, že ho pokárám.

Vešla jsem do pokoje a viděla svého pejska, který stál nad nehybným tělem paní sousedky a snažil se ji lízáním obličeje přivést k sobě. Paní Kapičková naštěstí dýchala, jen byla v bezvědomí. Ihned jsem zavolala záchranku.

Jak se později ukázalo, paní Kapičková měla slabou srdeční příhodu. Naštěstí jsem ji našla včas, jinak by to dopadlo daleko hůř. Můj pejsek dostal oblíbenou psí kapsičku ode mne a poctivý věnec buřtů od dcery paní sousedky.

Bylo jasné, že paní Kapičková už sama žít nemůže. Kdykoli se může její zdravotní indispozice opakovat. Ovšem starého psa novým kouskům nenaučíš, starého člověka nepřesadíš… Příští měsíc se do našeho domu stěhuje vnučka paní Kapičkové. Rozhodla se, že bude na babičku dohlížet. Docela se jí to hodí. Dokončila školu a práci si našla v našem městě. U své babičky bude mít dost soukromí, byt je velký, pomůže jí s péčí o domácnost a paní Kapičkové bude s vnučkou veseleji. Pak tu jsem ještě já, která, když budu mít volno a vnučka bude v práci, mohu na paní také dohlédnout. Ono by se mi také bez jejího vyprávění stýskalo.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10