Dobří lidé ještě nevymřeli

Z důvodu trvalé péče o mého nemocného manžela jsem byla nucena opustit dobře placené zaměstnání a odejít do předčasného důchodu o 3 roky dříve. Jelikož tento důchod je poměrně hodně krácený a to trvale, chtěla jsem se poradit o dalších možnostech na úřadu práce.

Celou noc jsem špatně spala. Po 41 odpracovaných létech u jednoho zaměstnavatele bylo pro mě stresující, ba dokonce ponižující, jít o něco žádat. Vyjela jsem z domova časně ráno, jelikož jsem poslední dva roky chodila do práce na 4. hodinu ranní, abych mohla končit ve 12.00 hodin a postarat se o manžela, který trpí Alzheimerovou  nemocí a navíc je diabetik, který si píchá 4x  denně inzulín.      

Před návštěvou úřadu práce jsem šla nakoupit do Lidlu v Třinci. Jelikož jsem měla před očima můj příjem, který bude nyní nižší o téměř 10 tis. Kč než dosud, nakoupila jsem pouze pár nejnutnějších věcí, za které jsem platila 101 Kč. Dosud jsem platila vždy kartou, ale na tak malou částku jsem vytáhla peněženku a zaplatila v hotovosti.

Dala jsem nákup do košíku a jela k autu. Když jsem těch pár věcí dala do kufru auta, napadlo mě zkontrolovat, kde mám peněženku. Samozřejmě jsem ji nenašla. Značně jsem zpanikařila, protože nedávno mi byla odcizena peněženka z tašky a hned jsem si začala vyčítat, jak jsem byla neopatrná. Okamžitě jsem si vybavila, že v peněžence mám kartu a že ji budu muset zablokovat. Přesto, s malou nadějí, jsem utíkala zpátky do Lidlu. Hned u východu jsem potkala starší paní, která říkala, že našla u pokladny peněženku, že jsou v ní 2000 Kč, a že ji odevzdala. Tak jsem té hodné paní sdělila, že je moje.     

U pokladny mě poslali do kanceláře. Tam mi bez problémů, když jsem sdělila své jméno (bylo uvedeno na kartě), peněženku vydali. Honem jsem vyběhla  před prodejnu, abych ještě zastihla tu zlatou paní. Už odcházela, ale podařilo se mi ji doběhnout. Dávala jsem jí peněžitou odměnu, jako nálezné. Odmítla to s tím, že bych ji urazila, že je poctivá (to vlastně dokázala dneska) a v životě nic nikomu nevzala. Začaly jsme si povídat. Povídaly jsme si asi dobrých dvacet minut, při kterých mi paní odvyprávěla skoro celý svůj život. Mimochodem, je ročník 1937, shodou okolností jako můj manžel, který je o 17 let starší než já. Vyslechla jsem si ji moc ráda a byla jsem jí tak vděčná, že jsem jí několikrát poděkovala. Na závěr mi ta srdečná paní předvedla, jak  se ve svých 75 letech dokáže ohnout a prsty rukou se dotknout země. S tím jsme se rozloučily.

Na pracovním úřadu se mnou jednali s pochopením a s novými informacemi jsem vyšla ven s tak dobrou náladou, že jsem navštívila galanterii a koupila jsem bavlněné látky. Kolegyním v práci jsem na rozloučenou ušila bavlněné pytlíčky plněné levandulí. Měly velký úspěch a tak jim chci ještě ušít bylinkové polštářky, udělat jim radost (a tím samozřejmě i sobě) a pozvat je k nám domů na pokec. Život je přece jenom  moc hezký a člověk se musí umět radovat z maličkostí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10