V létě jsem si zašel za město zaplavat. Máme tu krásnou vodní nádrž s čistou vodou, která je vyhledávaná k letním radovánkám a já rád plavu. Jen jako všude jinde existují nenechavci, kteří si právě tato místa vyhlédli, aby okrádali ostatní. A tak vždy, když se sem chystám a nemám doprovod, nic si s sebou neberu. Vyjdu si ve starém oblečení i obuvi, které bych mohl postrádat, s  sebou lahev s vodou a už nic. Nikdy neberu ani telefon, ani peníze a další cennosti. Ani své dioptrické brýle a klíče od bytu nenechám jen tak ležet na zemi a už vůbec je neschovávám do bot, skrýše, kterou zná nejspíš každý zloděj. 

K tomu účelu mi slouží dutina ve stromě, pod kterým sedávám. Všiml jsem si jí před léty, a od té doby mi slouží jako skrýš. I tentokrát jsem si odložil, staré oblečení složil pod strom a klíče s brýlemi uložil do dutiny tak, aby si toho ostatní nevšimli. A šlo se plavat.

Voda byla příjemně teplá, ale i tak osvěžující, a tak jsem si plavání náležitě užil. Bylo to příjemné zpestření dne. Když jsem k večeru vyšel na břeh, zjistil jsem, že mé svršky i obuv tam chybí. Kdo by kradl tak staré a bezcenné věci? Někdo se ale našel. Možná věci vzal jen z legrace, možná doufal, že v kapsách nebo botách něco cenného najde, rozhodné ale bylo, že jsem zůstal stát pod stromem bosý, pouze v plavkách.                                                                                               

Chvilku jsem zvažoval oznámení na policii. Nevím, jak vy, já ale této instituci moc nevěřím. Co bych ale hlásil? Že se mi ztratily naprosto bezcenné věci? Klíče a brýle totiž zůstaly na svém místě v dutině stromu. Když mi před lety vykradli byt, nic jsem oznámením na policii nevyřešil. Tehdy jsem byt neměl pojištěný a policie zloděje nikdy nevypátrala. Navíc jsem u vody neměl ani telefon.

 Musel jsem se nějak dostat zpět domů. Byl už večer, ale stále bylo dost světla. Vykročil jsem bosky po chodníku. Zpočátku jsem nebyl nikomu moc nápadný. Byl jsem kousek od vody, tak to lidé nějak brali. Později jsem si ale všímal toho, že po mně lidé pokukují. A tak jsem si zahrál na běžce. V mírném poklusu jsem se pomalu blížil k sídlišti. Třeba si nikdo nevšimne, že nemám boty. Lidem to ale neuniklo. Smáli se, ukazovali si na mě a já se cítil nejistý. Navíc mě rozehřátý povrch chodníku pálil do chodidel.                                                                                                           

Doběhl jsem na kraj města, kde v dané čtvrti bydlí můj kolega z práce. Kdysi jsem u něj byl na návštěvě. Nemohl jsem si přesně vybavit, který to je blok. Mohl bych si u něj půjčit něco na sebe, a hlavně nějaké trepky nebo staré tenisky. Před sebou jsem měl totiž ještě dlouhou cestu na druhý konec města. Vybavoval jsem si, že Petr Novák bydlí v přízemí panelákového bytu s balkonem. Když kolem mě šla starší žena, zřejmě babička, s malým dítětem, osmělil jsem se, abych se na Petra zeptal. „Jo, Novák, ten bydlí zrovna tam,“ ukázala žena na nedaleký blok, „ano, bydlí v přízemí a má balkon.“

Na zvonku jsem skutečně přečetl „Novák P“. Byl jsem rád, že jsem to tak brzy našel. Zazvonil jsem. Nikdo se mi ale neozval. Stál jsem pod okny a pozoroval, jestli za oknem neuvidím nějaký pohyb. Místo toho jsem zahlédl světýlko. Kolega musel být doma. Třeba má puštěnou televizi, nebo sluchátka na uších a nemůže mě slyšet. 

Napadlo mě jediné řešení. Vyhoupnu se na balkon a odtud Petra upoutám. Když mě uvidí, pustí mě dovnitř a budu zachráněn. Během chvilky jsem byl nahoře. Už jsem chtěl zaklepat na okenní tabuli, když mě zarazila ruka zákona. Policie provádějící běžnou kontrolní činnost si všimla mého počínání, aniž já bych si všiml policie. A byl jsem zatčen. Nepomohlo mi mé vysvětlení. „Občane, kde máte své svršky? A boty?“ Přísný představitel zákona mě zkoumal pohledem. Musel jsem jim připadat buď jako zloděj, nebo jako sexuální násilník a onanista. A tak jsem jim vysvětloval, že jsem obyčejný plavec, kterého okradli. „Můžete se přesvědčit, v tom bytě bydlí můj kolega, Petr Novák, od kterého jsem si chtěl půjčit oblečení,“ měl jsem snahu vše vysvětlit. „Klidně zazvoňte, musí být doma, vždyť svítí.“

A tak policisté zvonili stejně, jako před časem já. A také bezvýsledně. Nechali proto za dveřmi vzkaz, aby se majitel bytu dostavil na služebnu, a mě si tam, pro jistotu, rovnou odvezli. Seděl jsem ve vlhkých plavkách v kanceláři, když se dostavil Novák P., majitel přízemního bytu, na jehož balkóně mě před chvílí zatkli. „Prý jste jeho kolega,“ řekl jeden z policistů směrem ke stařičkému muži. „Já jsem ale už dávno v důchodu,“ řekl mně neznámý muž. Byl to Novák, ale Pavel, nikoli Petr.

A nebyl tou dobou, kdy jsem zvonil na jeho zvonek, vůbec doma. Svítilo jen akvárium, ve kterém měl rybičky. Ten můj Petr bydlel o dva bloky dál, což mi později oznámili právě představitelé zákona, když si dali mého kolegu, a především mě, vylustrovat. Venku se mezitím ochladilo a já byl stále bos a jen v plavkách. A tak policisté neriskovali, aby mě pustili na ulici. Co kdybych vlezl zase k někomu cizímu na balkon?  Byl jsem ten den odvezen domů služebním autem. Tak skončilo mé zatím poslední letní koupání.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10