Vracela jsem se z práce. Unavená, ale spokojená, že jdu domů, kde mám vše, co potřebuji. Svůj gauč, postel, televizi, psa a především svou milující rodinu. Ti všichni tam čekají, abychom se políbili, objali, přivítali se a popovídali si, kdo se jak měl a co ho všechno potkalo. Podělili se o radosti tohoto dne, svěřili se s potížemi, které nás potkaly, a vzájemným sdílením umocnili to dobré a zmírnili to zlé, co se ten den událo.
Cestu mi zastoupila žena se dvěma dětmi. Jedno se jí křečovitě drželo za ruku a druhé se bázlivě schovalo za její tělo. Jen opatrně vykukovalo zpoza své maminky. Žena mi přiložila papírek k očím. Byla na něm adresa našeho magistrátu. Zřejmě chtěla tam a zabloudila. Z toho, jak starší holčička oslovila svou mámu, jsem ihned pochopila, kde se tam vzaly. Jednalo se o Ukrajince, které z domova vyhnala válka. Protože jsem se coby starší generace ještě učila ruštinu na základní i střední škole, dokázala jsem se s paní domluvit. Nabídla jsem jí, že ji doprovodím, aby nezabloudila. Tu chvilku můj návrat domů ještě počká. Holčička, která byla odvážnější, se snažila se mnou komunikovat. S nadšením mi ukazovala svou panenku. Po pár metrech se osmělil i mladší chlapeček. Ten měl červené autíčko, kterým se také potřeboval pochlubit. Vzpomněla jsem si, že doma mám ještě hračky po synovi. Možná by se dětem hodily.
Doprovodila jsem ženu s dětmi až k magistrátu. Když jsme došli k budově, žena mi ukázala jinou cedulku. Na ní byla pro změnu adresa hotelového domu, kde Ukrajinci našli přechodný domov. Hotelový dům stojí poblíž mého bydliště, a tak mě napadlo, že na ženu a její děti počkám a společně se vrátíme, aby nebloudila. Trvalo to asi hodinu, než maminka vyřídila, co potřebovala. Dokonce mi na chvilku svěřila i své děti, se kterými jsem počkala na chodbě, aby nerušily služební jednání. S dětmi jsme se na chodbě sblížili ještě víc. Nakonec mi malý Voloďa visel kolem krku, zatímco jeho sestřička Máša se smála, když jsem jí recitovala ruskou básničku, kterou jsem si pamatovala ještě ze základní školy. Pár slovíček, která se zásadně liší v ukrajinštině a ruštině, mě dokonce i naučila.
Mladá maminka byla nadšená mým přístupem. Nakonec jsem děti cestou zpět pozvala na zmrzlinu.
Odvedla jsem
trojici do jejich přechodného domova. Na recepci hotelu mi sdělili, že stále
hledají dobrovolníky k dětem. Maminky si musí u nás vyřídit spoustu
formalit. Potřebují si obstarat potřebné nákupy a najít si práci. A právě proto
jsou zde lidé, kteří se dětem věnují, hrají si s nimi a umožní matkám
zaměstnat se a začlenit do společnosti.
„Když vidím, jak si tady s dětmi rozumíte,“ řekla mi usměvavá paní. „Jenže já chodím do práce,“ přiznala jsem.
Jenže ukrajinské matky potřebují pomoc stále, a to i o víkendech. O víkendech čas mám, do práce nemusím, a můžu si pár hodin pro děti a pomoc vyšetřit. A tak jsem kývla.
Od té chvíle chodím pomáhat do hotelového domu. Hned při první dobrovolné „směně“ jsem přišla s velikým balíkem hraček a svršků po synovi. To bylo radosti!
V provizorně
vytvořené herně si hraji s dětmi, vodím je na procházky a snažím se je
zabavit. Stříháme, lepíme, stavíme z kostek, zpíváme písničky. Děti, i ty
úplně maličké, mají snahu se naučit jazyk, který slyší všude kolem sebe na
ulici. Věnujeme se proto také nenásilné výuce českého jazyka.
„Co z toho máš?,“ ptají se v práci, nebo v mém okolí kamarádky. Nevěří, že to dělám zdarma a ve svém volném čase. Vše ale není o penězích. Já mám možná mnohem víc, než výplatu. Mám hřejivý pocit u srdce, že jsem důležitá. Vím, že by to šlo i beze mne. Díky mně ale pár malých dětí, které nemohou za to, že musely opustit domovy, kde zase ony měly všechno, zažije pár příjemných okamžiků, které jim možná usnadní a zpříjemní život tady u nás. Nemají tu tátu, často ani prarodiče, jediné, co jim zůstalo, je máma, která je často smutná a ustaraná. A děti nikde na světě si nezaslouží trpět. V tom jsou děti celého světa stejné, bezbranné a nevinné. Neměly by se bát, plakat a v noci se budit strachy ze spaní. A od toho jsme právě my, dobrovolníci.
ChytráŽena.cz