Dolský mlýn a Šauštejn

Vždy, když si plánuji dovolenou, sháním co nejvíce informací o zajímavých místech v okolí, kam vyrážíme. Obvykle skončím s takovým seznamem, že mám inspiraci ještě minimálně na jednu až dvě dovolené dopředu. Jsou však místa, kam se chci dostat na 100 %. Tak tomu bylo i s Dolským mlýnem v roce 2007.

Vyšli jsme z Vysoké Lípy s tím, že se vrátíme a budeme pokračovat na Šauštejn. Myslím, že přítel záhy litoval, že jsme se nevydali delší, za to pohodlnější cestou z Jetřichova. Krkolomná cestička plná kamenů a klacků nás dovedla až k říčce a nedalekému Dolskému mlýnu. Celou cestu jsem poslouchala, že ho chci zabít a že nahoru se zpátky rozhodně drápat nebude. Nevím, jak tomu je dnes, ale v té době z této strany přes řeku nebyla lávka. Původní strhla povodeň a nikdo se neměl k tomu, aby ji obnovil.

Zdálo se mi, že přejít na druhý břeh po kamenech, nebude tak těžké. Moje drahá polovička si to nemyslela a odmítla mi vydat foťák, aby se náhodou nevykoupal se mnou, až sletím do vody. Přiznávám, že to nebylo tak jednoduché, jak jsem si původně myslela, ale podařilo se mi dohopsat na druhý břeh bez problémů. Jaké bylo zklamání na druhé straně, že nemohl vyfotit můj pád, je vám jistě jasné. Z původního mlýna zbyly téměř jen obvodové zdi. I za slunného počasí působí temným dojmem. Možná je to i pověstí o tom, jak mlynář se svou ženou zabili svého vlastního syna, kterého po letech ve světě nepoznali. Kulisu ještě zdaleka ne tolik zchátralé budovy využili filmaři při natáčení Pyšné princezny. Po dlouhou dobu byl mlýn skoro zapomenut. Filmaři se sem vrátili až při natáčení Pekla s princeznou a pohádkou O ztraceném princi. Když jsem si všechno prohlédla, pokoušela jsem se opět suchou nohou dostat zpět. Jenže tentokrát jsem měla objektiv přímo před sebou a možná právě proto jsem se po kameni opravdu smekla a jednou nohou zahučela do vody. Díky Bohu tenhle okamžik jinak připravený paparazzi zmeškal.

Chvílemi jsem přemýšlela, že prostě přebrodím říčku a hotovo. Kameny se mi smekaly čím dál tím víc, ale skoro bez úhony jsem se opět dostala zpět. Výhrůžky, že se vracet nebudeme, opravdu dodržel. Cestou vedoucí opačným směrem jsme došli až k silnici, kde zjistil, že jsme si parádně zašli a že ho čeká výšlap do kopce zpátky do Vysoké Lípy. Korunu tomu dodaly dětičky z autobusu, které na nás strouhaly mrkvičku. Sice jsme ztratili nějaký čas, ale vydali jsme se dál na Šauštejn. Natěšená jsem zůstala trčet před skulinou skal s tím, že tak úzkou štěrbinou nemůžu projít. Tentokrát byl plný odhodlání skoro manžílek a vydal se kupředu pod heslem, když tu prolezu já, tak ty taky. Chtě nechtě jsem musela uznat, že jsem přeci jen o dost hubenější, takže to musí jít. Pak už jen stačilo vylézt po schůdcích do výšin, překonat sešlapané schody vytesané ve skále a doufat, že nespadne někdo nade mnou a já nesrazím ty pode mnou. Nahoře mě veškeré hrdinství přešlo na dobro.

Ačkoliv obvykle s výškami nemívám problém, tohle bylo i na mě moc. Nevěděla jsem, jestli se mám držet v prostředku nebo zábradlí na kraji. Kolena se mi klepala a měla jsem chuť si dřepnout na zadek a čekat, až polezeme zpátky. Jako správná zvědavá ženská jsem to nějak překousla, ale ta úleva, když to bylo za mnou… Do dneška nechápu, jak se nahoru dostaly i malé děti. Večer jsem si jen rýpla: ,,Cítím se být statným turistou. Lezem zítra na Falkenštejn?´´ Turistický průvodce totiž tuhle zříceninu nedoporučoval kvůli těžké dostupnosti  s tím, že je pouze pro statné turisty.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10