Domeček na kraji vesnice

Léta chodím na návštěvu k rodičům stejnou cestou. Potkávám na ní starší paní s pejskem, čivavou Danečkem. Uběhla spousta měsíců od chvíle, kdy jsem se dala s paní poprvé do řeči. Její pejsek si rozuměl s mým a paní byla hodně komunikativní. Bydlela v malém domečku na kraji vesnice. Přesto se svým pejskem chodívala na pravidelné procházky kolem svého domu, na kterých jsem ji pravidelně potkávala. Měla svou hodinu, kterou přísně dodržovala.

„Nechcete ke mně na návštěvu?“ zeptala se mě jednou, když jsme si povídaly trošku déle. „Vy bydlíte sama?“

Zajímalo mě to proto, že jsem dostala o paní strach. Byla to naivní stará paní, která věřila lidem, a jak se ukázalo, stačilo, aby se jí někdo zamlouval, a už ho zvala k sobě domů. Vůbec si neuvědomovala, že by jí neznámí lidé mohli ublížit, okrást ji, nebo jinak zneužít její důvěry.

Paní bydlela sama. Její dcera se v domečku ukázala jednou za měsíc, aby své mamince pomohla s úklidem, nakoupila a jinak se postarala o dům a svou maminku. Častěji jí to nevycházelo, protože prý měla náročné zaměstnání.

To já chodím za rodiči pravidelně, vždy po práci. Vyvenčím tak psa a ujistím se, že jsou mamka s tátou v pořádku.

Paní jsem nejednou nabídla, že jí mohu také nakoupit. Zdráhala se využít mé nabídky, nakonec si občas přece jenom nechala přinést čerstvé pečivo. „Ono je to přece jen jiné, než jíst pečivo z mrazáku,“ libovala si. Při té příležitosti jsem ženu opět poučila, aby cizí lidi k sobě nezvala, a pokračovala jsem k rodičům.

 Pak jsem dva dny po sobě paní neviděla. Ač měla přesně daný čas, kdy se svým pejskem na procházku chodila, neobjevila se ani u baráku, ani na zahrádce. Baráček vypadal opuštěně. Začala jsem se o paní bát. Mohlo se jí udělat zle, mohla potřebovat pomoc. Byla už přece jenom starší a žila sama.

A tak jsem u paní zazvonila. Nikdo mi nepřišel otevřít. Domek vypadal opuštěně. Že by byla v nemocnici? Zkusila jsem zahradní branku. Byla odemknutá. Kdyby paní odcestovala, jistě by ji zamkla. Zazvonila jsem u sousedů. Mladá paní z nedalekého domku mi sdělila, že paní Vyhnálkovou taky nějakou dobu neviděla.

„Nemůže být třeba u dcery?“ zeptala jsem se. 

„U té ne,“ zavrtěla paní hlavou. Dcera paní Vyhnálkové, jak jsem se dozvěděla, podnikala a byla skutečně zaneprázdněná po celý den. Byla ráda, když maminku navštívila jednou za měsíc.

Nemohla jsem pokračovat v cestě. Musela jsem přijít na to, co se paní stalo. Vešla jsem proto do zahrady. Domek byl zamčený. Nahlížela jsem do něj okny, klepala jsem na dveře i na okenní tabule. Nikdo mi nepřišel otevřít a z domu se neozval ani hlásek. Když jsem míjela vchod do sklepa, zaslechla jsem nějaký zvuk. Co když jsou v domě zloději? Po chvilce klepání na zamčený sklep jsem rozeznala slabý štěkot. Musela to být čivava staré paní. Proč by ji ale zamykala ve sklepě? Nakonec jsem se rozhodla zavolat policii. Jak se ukázalo, byl to dobrý nápad. Paní se neudělalo zle, jak jsem předpokládala, do domu se ale dostali zloději. Stará paní si je tam sama pozvala, když jí nabízeli údajně výhodný tarif na elektřinu. Nebyl problém potom paní svázat, pejska zamknout ve sklepě, prohledat dům, odcizit peníze a cennosti a opět zmizet.

Po této události dcera paní Vyhnálkové zvážila, co je důležitější, a pověsila podnikání na hřebík. Nyní pracuje ve fabrice v osmihodinových směnách a maminku pravidelně navštěvuje. Na víkendy si ji bere k sobě a udělají si dámskou jízdu. Myslím, že paní Vyhnálková je nyní spokojená.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10