V našem domě máme stařičký výtah. Výtah byl vždy malý, ale sloužil svému účelu. Když byl můj syn malý, vlezl se do výtahu dětský kočárek a později i kolo, když jsem ho postavila nastojato. Poté došlo k „renovaci“ našeho výtahu. Ta spočívala, bohužel, jen v tom, že k výtahu byla namontována vnitřní automatická dvířka a do něj zrcadlo.
Možná se tím stal výtah bezpečnější, všichni o tom ale pochybujeme. Za desítky let, co výtah sloužil, nikdy nedošlo v důsledku přepravy v něm k žádnému úrazu. Nyní jsme měli výtah s vnitřními dvířky, dokonce nám v něm namontovali i zrcadlo, do výtahu se ale téměř nic nevlezlo. Už tak malý výtah se ještě zmenšil, rozhodně se do něj nevlezl dětský kočárek, a už vůbec ne bicykl. Od této chvíle musí maminky nechávat kočárky v přízemí a doufat, že jim je nikdo nezcizí. Naštěstí miminek není v našem domě tolik. A já kolo, protože nevěřím, že by odolalo nenechavým prstům ve sklepě, tahám šest pater po schodech.
Náš výtah onou „renovací“ ztratil ale také svou spolehlivost. Od té doby totiž v létě výtah nejezdí, protože se přehřívá, a denně musíme volat servisní službu. Opravy si pak, samozřejmě, platíme. V zimě výtah také často stávkuje, nejspíš je mu zima.
Chůze po schodech je zdravá, proti tomu nic nenamítám. V našem domě ale žije i paní s amputovanou nohou odkázaná na invalidní vozík. A já sama mám šestnáctiletého psa, kterého už po schodech musím nosit. Když k tomu přičteme nákupy, návštěvy starších lidí v domě, je situace krajně nepříjemná. A proto jsme šťastní, když výtah náhodou funguje.
Nedávno jsem se vracela se svým psem z nákupu. Před naším domem opět stálo auto servisní výtahové služby. Neměla jsem sebemenší pochyby o tom, že by byli v jiném, než našem vchodě. Brzy se mi to potvrdilo. Ve výtahu klečel zaměstnanec servisní služby a hovořil se svým zaměstnavatelem. Nevěděl si se závadou rady. Měl rozloženou ovládací desku s tlačítky, z nichž některá přestala fungovat. Když zjistil, že se jedná o lisovaný plošný spoj, se závadou si nevěděl rady a hledal pomoc po telefonu. Pochopila jsem, že odstranění závady bude asi chvilku trvat. Podívala jsem se na svého psa, který se uvelebil v trávě u vchodu do domu.
„Asi to jen tak nepojede, že? Já potřebuji do šestého patra a pes mi to nevyjde. A táhnout se s deseti kily v náručí a taškou s nákupem se mi moc nechce,“ dodala jsem si odvahu a zeptala se zaměstnance servisní služby.
Ten projevil dobrou vůli tím, že mi nabídl, že pokud se vlezeme, vyveze mě do šestého patra.
Přes výtah byl šikmo položený ovládací panel, který dole přidržoval klečící zaměstnanec. Nad ním jsem na špičkách stála já se psem v náručí. Na špičkách, aby se ona zavírací dvířka uvnitř zavřela. Když člověk stojí příliš blízko u nich, výtah prostě nejede. Takto se dal výtah do pohybu.
V tu chvíli začal můj pes „pumpovat“. Dělá to vždy, když se přežere trávy, aby si vyčistil žaludek, před samotným zvracením. S obavou jsem to sdělila zaměstnanci servisní služby. Ten byl v tu chvíli bledý strachy. Uvědomil si, že vše, co pes ze sebe vyvrátí, skončí s největší pravděpodobností jemu na hlavě. Tomu se říká za dobrotu na žebrotu! Dojeli jsme v poslední chvíli. Ihned po vystoupení z výtahu došlo na má slova a pes si dokonale vyčistil žaludek. Ke štěstí našeho doprovodu byl muž ušetřen. Viditelně se mu ulevilo.
Když píšu tento příběh, stoupají teploty venku ke čtyřiceti stupňům Celsia a v našem výtahu vězí právě sousedka. Ano, je teplo, výtah se přehřál a paní musí počkat, až ji z výtahu vysvobodí. Vůbec jí to v tom vedru nezávidím. A tak v našem domě jezdíme naším starým výtahem, pokud právě jezdí, občas v něm trávíme nechtěně delší čas, než je zapotřebí a hádáme, jestli se někdy v budoucnu dočkáme nového, spolehlivého a možná i prostornějšího výtahu. Všichni bychom si ho už zasloužili.
ChytráŽena.cz