Jela jsem na kole na svou pravidelnou projížďku za město. Jsem zvláštní cyklista, protože většinou jezdím po silnici, nikoli po cyklostezkách. Vím, že je to nebezpečné, ale po silnici se mi dobře jezdí a nikdy se mi nic nestalo. A také jsem po silnici většinou na daném místě mnohem dřív, než po cyklostezce.
Cesta mi příjemně ubíhala. Minula jsem ceduli oznamující konec našeho města, ujela jsem ještě asi padesát metrů a všimla jsem si automobilu mimo silnici. Nejdřív jsem si myslela, že řidič pouze zajel bokem, protože se chtěl projít, občerstvit, nebo to je rybář. Nedaleko silnice je několik chovných rybníků. Rybáři se k nim sjíždějí ze širokého okolí.
Když jsem automobil míjela, všimla jsem si, že jeho přední část je vbořená do stromu. Uvnitř byla šokovaná řidička a na zadním sedadle plačící holčička. Až poté jsem si všimla, že na sedadle vedle dívky leží nehybný obří pes. Byla to doga a nejevila známky života.
Paní byla v pořádku, alespoň na první pohled, a dítě, až na odřené čelo a pohmožděnou ruku, také. Přesto jsem zavolala záchranku.
Pejsek byl na tom mnohem hůř. Ležel a nehýbal se. Děvče plakalo:
„Done, můj Done!“ Holčička nemohla popadnout dech, u nosu se jí tvořila ze slz a nudlí obrovská bublina. Žena netečně zírala do prázdna.
Ač jsem měla z velkého psa respekt, očividně potřeboval pomoc. Zjistila jsem, že nedýchá. Nebylo vidět žádné zranění. Vzpomněla jsem si na různá videa, kde ochránci zvířat oživovali kočky, psy i další zvířata. Předpokládala jsem, že tak velký pes potřebuje stejně silnou masáž srdce, jako dospělý člověk. Proto jsem si klekla vedle psa a vší silou jsem se pokoušela o masáž srdce. Vůbec jsem nevěděla, jestli to dělám správně, sama jsem byla strachy ochromená. Malá holčička, když viděla, co dělám, začala vší silou dýchat do psího čumáku. Byla to holčička tak do školky, ale už asi viděla, jak se to dělá. Maminka nám nepomohla, byla jako omámená.
Když přijela záchranka, pes už dýchal. Ležel dál na sedadle, zvedal hlavu a zmateně se rozhlížel. Místo toho, aby na mě zaútočil, zavrčel, nebo byl jinak agresivní, vděčně mi olízl tvář. Byla jsem překvapená. Zřejmě jsem zachránila tohoto maxipsa!
Paní i holčičku odvezli do nemocnice. Policie také zajistila auto a poté odvezla psa na veterinu. Zajímalo mě, jestli se všichni tři z nehody bez následků dostanou. Musela jsem se druhý den dostavit na služebnu policie, abych podala svědectví, co se stalo, i když jsem u nehody jako takové nebyla.
Právě tam jsem se setkala znovu s řidičkou. Holčičku s sebou neměla. Zjistila jsem tak, že za nehodu mohl glykemický šok, který řidička trpící cukrovkou utrpěla. Paní mi oznámila, že pejsek je v pořádku. Vděčí za záchranu právě mně.
„Můžu ho vidět?“ zeptala jsem se.
S paní jsme se domluvily, že je navštívím.
Už druhý den jsem opět viděla i malou holčičku. Pejsek Don mě přivítal jako starou známou. Myslela jsem si, že si mě pamatuje jako svého zachránce, ale paní i holčička mi tvrdily, že tento čtyřnohý obr je dobrácký a vítá všechny. A možná si mě i pamatoval, kdo ví?
Don se po svém znovuzrození stal hrdým tatínkem. Štěňátka by se měla narodit každou chvíli a já mám jedno slíbené. Zasloužila jsem se přece o pokračování Donova rodu. Už se těším. Snad mi ze štěněte vyroste další čtyřnohý obr se srdcem dobráka.
ChytráŽena.cz